Nucené adopce? Nevymetejte čerta ďáblem

Aloisek vypadal jako úplně obyčejný pákistánský chlapeček, jakých tu vidíte stovky. Měl možná o něco světlejší pleť než průměrný "Asiat", ale hluboké černé oči a havraní vlásky ostříhané navíc v pákistánském holičství nenechávaly nikoho na pochybách, že jeho tatínek je z Karáčí.

Jeho česká máma vypadala jako madona. Nádherná tvář lemovaná dlouhými medově zlatými vlasy a prozářená tím tajemným vnitřním světlem, které svým obrazům dovedli propůjčit jen ti nejlepší středověcí mistři. Iluzi doplňovalo dítě, které chovala na klíně a diskrétně kojila pod svetrem.

Tatínek nového chlapečka, tříměsíčního, byl taky z Pákistánu. Nebyl to ale Aloiskův tatínek, i když měl stejné příjmení. Po dlouhém vyptávání vyšlo najevo, že je to Aloiskův strýc, mladší bratr jeho otce. Když ten musel zpátky do Pákistánu, "za rodinou" (ať už to znamená cokoli), ujal se krásné mámy a sám s ní teď má syna. S oběma dětmi šťastně žijí na hromádce a nemají vůbec žádné problémy.

Teda neměli, dokud si je úřady nepozvaly na středisko pro péči o děti.

Učitelka v Aloiskově škole si totiž všimla, že má na těle pár modřin – prý na nezvyklých místech. Pětiletý Aloisek sice tvrdil, že se strkali se spolužáky, ale párkrát své vysvětlení pozměnil a navíc to vypadalo, že k modřinám přišel v den, kdy zrovna ve škole nebyl. Sešla se nás jako obvykle pěkná řádka – několik sociálních pracovnic, nezávislá pracovnice "zastupující striktně zájmy dítěte", zdravotní sestra a dva lékaři. Zatímco doktorka (mými ústy) kladla matce desítky a stovky otázek, Aloiska, který si odmítal stáhnout z hlavy kapuci a zarytě se mračil, si vzala do parády jedna socpracka. Malovali si spolu u stolečku a, jak jsem zjistila, i tohle byla součást vyšetření. Na konci návštěvy se oba lékaři sklonili ke čmáranicím, chvíli nad nimi mudrovali a pak je založili do spisů. Metody, jak rodiče načapat při nějaké nepřístojnosti, jsou, jak se zdá, nenápadné a propracované. Na otázky odpovídali opatrně a vyhýbavě, ale doktorka je přistihla při několika... ne doslova lžích, spíš pokusech o přikrášlení pravdy.

Aloiska prohlíželi, jak jen to šlo nejrychleji a nejněžněji, aby z toho neměl zbytečné trauma. Pár blednoucích modřin měl, to je pravda, a paní doktorka pečlivě zapsala, kde přesně je má a kolik mají centimetrů na délku a na šířku. Rodiče nevěděli, jak k nim přišel, nepamatovali si, že by upadl, o něco se praštil... říkali jen, že si ničeho nevšimli a že si Aloisek nestěžoval, že by ho něco bolelo.

Nemohla jsem si pomoct: říkala jsem si, že kdyby ve věku pěti nebo šesti let někdo takhle pečlivě prohlížel mě, nedej bože mé dva rozjívené bratrance, nejspíš bychom všichni museli do děcáku a naši rodiče do vězení. Pokud se pamatuju, mívali jsme na těle spousty oděrek a modřin a většinou jsme ani nevěděli, od čeho. Dál jsem poctivě tlumočila, ale srdce mi sevřela ledová ruka: oni jim obě děti seberou! V Anglii přibudou další dvě odebrané děti, včetně tříměsíčního miminka.

A víte co? Nestalo se to. Doktoři a sociální pracovnice se dlouho radili, své k tomu řekla i nezávislá pracovnice zastupující striktně zájmy dítěte... a pak krásnou matku i s dětmi a partnerem pustili domů. Prý se za ní příští týden staví jedna ze sociálních pracovnic a "ujistí se, jestli nepotřebuje s něčím pomoct". Domluvili taky pro Aloiska krevní testy – chtějí zjistit, jestli se mu třeba modřiny nedělají snáz než průměrnému dítěti. Abych pravdu řekla, zdá se mi, že tenhle případ úřady vyřešily bravurně: provedly šetření a usoudily, že matka ani její partner Aloiska nejspíš nebijí. A pokud ho snad přece fyzicky trestali, od teďka si dají dobrý pozor, aby už se to nikdy neopakovalo. Hned několik lidí bude sledovat, jestli nemá další znamínka na těle.

Takže teď už můžu říct, že z vlastní tlumočnické zkušenosti znám nejen případ, kdy úřady rodičům hbitě odebraly čtyři děti, protože jim nečistili zuby, a případ, kdy úřady odebraly svobodné matce dítě, protože ho mlátila. Znám i  případ, kdy úřady matce děti neodebraly, přestože si zpočátku nejspíš myslely, že někdo z rodiny jejího syna týrá.

Musím říct, že mě to potěšilo. Podle toho, co jsem četla a slyšela – hlavně v českých médiích – by se zdálo, že soudy v Anglii (a v poslední době i několika dalších zemích) kradou rodičům děti jak na běžícím pásu a dávají je "k adopci".

Občas mi volají novináři a žádají mě, ať jim povím, jak je to s "nucenými adopcemi" v Anglii. Když jim řeknu, že o nucených adopcích nic nevím, podiví se: "Ale vždyť jste o tom napsala několik článků!"

Lidé, kteří se nejvíc rozhořčují nad tím, že si nějací Angláni dovolili odebrat děti civilizovaným Čechům a Slovákům, si, jak jsem zjistila, často pletou pojmy. Když tady v Anglii úřady rodičům děti odeberou, nedají je k adopci. Umístí je do pěstounské péče. Pěstounská péče má být dočasné řešení (i když vím o případech, kdy děti strávily v pěstounské rodině tři nebo čtyři roky) a stát za to pěstouny velkoryse kompenzuje (za péči o jedno dítě dostanete čtyři nebo pět set liber týdně, pokud jsou postižené, tak ještě víc, a všechny výdaje s nimi spojené vám proplácejí). Pěstouny si stát samozřejmě prověřuje, ale to není nic proti tomu, jak si prověřuje potenciální adoptivní rodiče. Adoptivním rodičům stát žádné výhody neposkytuje, naopak jim často dává všemožné úkoly: například adoptovat nejdřív tělesně nebo duševně postižené dítě, než budou mít nárok i na jedno zdravé.

Přestože britské úřady v posledních několika letech skutečně odebraly nevídané počty dětí zejména romským rodinám (a mnohým je ani po letech nevrátily – děti žijí u pěstounů), o "nucených adopcích" vážně nic nevím. A myslím, že je to fáma vzniklá z neinformovanosti a nepozornosti některých novinářů.

Teď ještě případ z druhé ruky, takže neručím za jeho pravdivost. Stalo se prý jedné české nebo slovenské matce, že si ji úřady zavolaly na kobereček, protože dítě mělo maličkou modřinku na předloktí. (Zřejmě je teď podobných případů jako ten s Aloiskem celá řada.) Matka se zděsila – a hned kontaktovala centrum pro pomoc rodinám s odebranými dětmi. Hodinu prý visela na telefonu, zatímco jí fanatický hlas vysvětloval, že její dítě určitě půjde k "nucené adopci", že prý takhle odebrané děti, zejména jsou-li bílé, jakási mafie zneužívá a prodává je pedofilům – čím mladší dítě, tím líp. Bylo by nejlepší zmizet i s dítětem... Maminka se ale vyděsila fanatického hlasu v telefonu ještě víc než britských úřadů, šla na schůzku – a ukázalo se, že je všechno v pořádku, sociálka jen rutinně plnila své povinnosti.

A lidé, kteří se pokoušejí "zjednat nápravu"? Všichni jistě neuvažují jako fanatik v telefonu, ale přesto se mi zdá, že by se ve svém snažení občas mohli zmýlit. Všimněte si například, že děti, za jejichž vrácení agitují, byly vždycky, vždycky odebrány "nezákonně", "neprávem" a tak dále rodičům, kteří se o ně starali skvěle. Od koho mají tuhle informaci? Pokud neprovedli rozsáhlé šetření, mají tu informaci od rodičů samotných, možná i od jejich příbuzných nebo pár kamarádů. A dovedete si představit rodiče, kteří celí uplakaní prohlásí: "Děti nám sebrali a měli na to právo. Starali jsme se o ně mizerně."?

Úřady v Británii jistě můžou udělat chybu – a dělají jich požehnaně. Dodnes jsem přesvědčená, že rodiče čtyř dětí, které jsou v pěstounské péči, protože jim před lety máma nečistila zuby, by je už dávno, dávno měli mít zpátky. (Pokud vás to zajímá, můžete si o tomhle případu přečíst v mém blogu čtyři články s názvem Případ odebraných dětí). Ale mám radost, že se postaraly o holčičku, kterou tatínek prodával pedofilům, a poslaly ji co nejdál od Londýna, aby jí usnadnily to trauma překonat. I napůl slovenský, napůl africký hošík, kterého maminka krutě třískala, protože měla pifku na jeho otce, je na tom podle mého názoru líp v pěstounské rodině. Takových případů je víc. A už několikrát se mi stalo, že když jsem o nějakém případu slyšela, nejdřív mě to rozhořčilo: co si to sociálka dovoluje? – a pak teprve jsem zjistila podrobnosti a poopravila si názor.

Když úřady v Británii udělají chybu, není snadné ji napravit: celá mašinérie kolem sociálky je tak rozsáhlá a špatně promazaná, že když se v ní něco zadrhne, trvá dlouho, než se zjistí, co přesně, a co s tím udělat. Ale v žádném případě není sociálka napojená na pedofilské mafie, vykřičené domy ani obchodníky s orgány. Snaží se ze všech sil pomáhat dětem – a někdy se to nepovede. Obvykle ano.