Miluju Afričana. Ale nemám ebolu. Přísahám.
Ovšem taky musím vstávat v nekřesťanské hodiny, abych se včas dostala na místo určení, s taškami plnými knih dobíhat autobusy, pendlovat republikou tam a zase zpátky, modlit se, aby Dé Jedna nebyla ucpaná nebo nevykolejil vlak -- a já nezklamala organizátory akce a čtenáře, co přišli na besedu. I občasný čtenář nebo spíš nečtenář, který po dvou minutách usne v židli a se zakloněnou hlavou chrápe tak, že musím křičet, aby mi ostatní lidé v sále rozuměli, dokáže potulnému spisovateli znepříjemnit večer. To jsou ovšem záležitosti běžné, přirozené a musí s s nimi počítat.
Nikdy by mě ale nenapadlo, že jedním z protivenství, které mi budou na turné ztrpčovat život, je ebola.
Ano. Ebola. Přesněji řečeno šílený strach z tohohle smrtícího viru, spojený s přesvědčením, že když mám dlouhodobý vztah s Afričanem, jsem zaručeně přenašeč.
Ze dvou knihoven mi přišly zoufalé e-maily: „Paní Pekárková, nechceme se vás dotknout, ale nebyl ten váš teď někdy v Africe? Nestýkáte se s dalšími Afričany? To víte, nemoc je to hrozná, my máme povinnost vůči svým čtenářům…“ Jistá škola dokonce akci odřekla, prý je to „nebezpečné“. (Nevysvětlili proč.) A já předpokládám, že v mnohé knihovně se mi organizátoři za nízkou účast omluví slovy: „Je nám to moc líto, čtenáři by jistě přišli, ale to víte, bojí se té nemoci.“
Vypadá to, že Evropané našli další důvod, proč se bát Afriky.
Nechce se mi teď dlouze psát o viru eboly. Vím o něm dost, koneckonců jsem vzděláním mikrobiolog a bez potíží rozumím odborným článkům. Řeknu jen tohle: virus je to strašný, ale pandemie eboly nehrozí. Brání tomu tři věci: Virus se nepřenáší vzduchem, jen dotekem – musí se dostat na sliznici vašeho těla nebo do oděrky v kůži, teprve pak se nakazíte. Je velmi málo pravděpodobné, že by dokázal zmutovat natolik, aby byl přenosný vzduchem jako rýma nebo chřipka. (Nikdo si tím nemůže být stoprocentně jistý, ale zatím se nenašel žádný virus, který by něco podobného dokázal.) Inkubační doba je poměrně krátká – 2 až 21 dnů, takže se virus nemůže po léta skrývat v nakažených jedincích, jako třeba HIV: nakažení brzy onemocní, buď umřou, nebo se uzdraví, a přestanou být nebezpeční pro své okolí. A třetí věc je ta nejlepší: během inkubační doby nejsou nakažení infekční, zdraví se od nich mohou nakazit teprve v okamžiku, kdy choroba propukne. (Tenhle poslední poznatek je zjevně natolik ověřený, že se o něm dočtete v příručkách s radami, jak se ebole bránit.) Takže: můžete se bezpečně stýkat s jakoukoli osobou, i když mohla být ebole vystavená, pokud osoba neprojevuje příznaky horečnatého onemocnění.
No a dalším důvodem, proč se není třeba eboly tolik bát, je chování té „nejnebezpečnější rasy“ – Afričanů. K., jeho rodina a vůbec všichni Afričani, které znám, si na ebolu dávají setsakra pozor. K.-ův kamarád dorazil do Londýna z Nigérie – to bylo ještě předtím, než WHO prohlásilo Nigérii za vyčištěnou od eboly a taky předtím, než jsem se dozvěděla tu skvělou zprávu, že se ebola nepřenáší, dokud nemoc nepropukne. K. se s ním původně vůbec nechtěl sejít, teprve když mu Jude řekl, že letěl přes Abuju, ne přes Lagos, byl ochotný se s ním potkat. K. si letos kvůli té nemoci nechal zajít chuť na cestu do Nigérie a všichni příbuzní mu to schválili. Dva jeho bráchové přestali jezdit do Lagosu, i když je to jako podnikatele připravilo o výdělky. A tak dál.
Kdybych měla informace o přístupu Afričanů k ebole jen ze zpravodajství, musela bych si myslet, že celou Afriku obývají ječící stáda paviánů s lidskou tváří, kteří se ebole brání tím, že vyhazují nemocné z infekčních oddělení nemocnic, mlátí mačetou do zdravotníků nebo fyzicky trestají osoby, o kterých soudí, že se nakazili… Podobná věc se skutečně stala v hlavním městě Libérie (tedy pokud se dá věřit zpravodajským médiím), ale je to zjevně ojedinělý případ, nad kterým všichni Afričané, co znám, nevěřícně vrtí hlavou. O drtivé většině rozumných a opatrných se v médiích nepíše – nebylo by to dost zajímavé.
Takže: K. nemá ebolu. Já nemám ebolu. Když budu jezdit po Čechách, Moravě a Slezsku a propagovat svou poslední knihu, nikoho nenakazím ebolou. Můžete se mnou i s K. hovořit, můžete nás obejmout a zulíbat – ebolu nedostanete. Ode mě byste přinejhorším mohli chytit obyčejnou protivnou rýmu (zatím ji nemám, ale občas mě v českých zemích postihne). Od K. nechytíte nic, ani rýmu. Má to štěstí, že je vůči bělošským chorobám imunní.
Iva Pekárková
Jak se K. stal mocným čarodějem
Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.
Iva Pekárková
Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.
Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli
Iva Pekárková
O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen
Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.
Iva Pekárková
Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge
Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík
Iva Pekárková
Obejměte fobika (O strachu)
Byli dva. A zřejmě přišli nezávisle na sobě, i když teď seděli vedle sebe – vzadu, v té části kavárny, kam se mohli uchýlit lidé, které „beseda s autorem“ (mnou) nijak zvlášť nezajímala, a popíjet si tam skvělé kafe, aniž bych je
Iva Pekárková
O svalnatých vlastencích se zábrusem
Když jsem se dozvěděla, že slovenský vlastenec s nepokrytě náckovskými sklony – jak jen se to jmenoval?
Iva Pekárková
Muž obviněný z vraždy českého podnikatele v Londýně je celkem sympatický chlapík
U soudu mu to fakt slušelo. V prosklené rohové boudičce v soudní místnosti číslo 4 u Thames Magistrates‘ Court působil devětadvacetiletý Raymond Sculley, obviněný ze středeční vraždy
Iva Pekárková
„…a každý se to potom líbilo!“ (O znásilnění)
„A co jestli jsem těhotná? Co potom?“ Tlumočila jsem pro ni na středisku při vstupní prohlídce. Zrovna přijela do Anglie a
Iva Pekárková
Hrozí „nám Polákům“ v Anglii nebezpečí?
Na konci srpna přišel v Harlow o život čtyřicetiletý Polák Arkadiusz Jozwik. Podle zpráv si s kamarádem koupili pizzu, donesli si ji na lavičku a pustili se do jídla,
Iva Pekárková
Terorista v našem pokoji? Už asi ano.
Můj přítel K. se právě pokoušel dostat do vchodových dveří sebe, kolo a ještě batoh s nákupem, když se k němu kulhavými krabími přískoky, tak typickými
Iva Pekárková
Poláci a „my Poláci“, tentokrát ve vězení
Návštěva věznice se vydařila. Mark, sociální pracovník, pro kterého jsem tlumočila, ve věznici Jejího Veličenstva Belmarsh ještě před rokem pracoval jako bachař,
Iva Pekárková
Burkini aneb Slušný člověk chodí svlečený!
Kdyby nebylo náhlého zákazu burkin na francouzských plážích, který uprostřed koupací sezóny vstoupil v platnost téměř ze dne na den, nejspíš by mi ještě dlouho trvalo,
Iva Pekárková
Zase u soudu, tentokrát v Old Bailey
Jak jsem slíbila, šla jsem se dnes ráno znovu podívat, jak pokračuje soud. Tentokrát se, jak soudce rozhodl, odehrával v Old Bailey
Iva Pekárková
Středeční útok na Russell Square – reportáž ze soudní síně
Jakmile se v českých médiích provalilo, že za středečním útokem na londýnském Russell Square, při kterém přišla o život
Iva Pekárková
„Ty jseš vážně Džihád? Chudáku…“
Týden stará zpráva. Do fitka, které v malém městě u Mnichova vlastní moje kamarádka Katka s manželem, vstoupil nesmělý chlapík tak kolem třiceti a řekl, že by se chtěl stát členem.
Iva Pekárková
„Loďky jim potopit a mrtvoly poslat do Afriky. Na to voni slyšej.“
Včera, zhruba rok a čtvrt nato, co se celá Evropa začala třást před přívalem uprchlíků – tedy, v tomhle případě, hlavně ekonomických migrantů --, jsem se dočetla, že
Iva Pekárková
A pak domorodci nasliněným prstem zkoumali barvu naší kůže…
Když se mi to stalo v Africe, na tržišti v Benin City, byla jsem unesená. Ženské (jen ženské, chlapi by si to nedovolili) se seběhly kolem mě a začaly
Iva Pekárková
Budte, prosím, -----, zdvořilí! Děkuju mockrát, ----!
V časně ranním vlaku seděli dva Poláci „v jistém věku“, oblečení v nepříliš čistých oděvech, které prozrazovaly jejich zaměstnání ve výstavbě, a hlasitě se bavili, zjevně přesvědčeni, že jim nikdo nemůže rozumět. Tématem
Iva Pekárková
Koukněte se -- cizáci! Připravěj nás o práci!
Koukněte se tady ty! Připravěj nás o byty! – V ulicích Londýna zuří boj. Zprvu byl, pravda, zdvořile anglický, provázený samým „podle mého názoru“, „nemýlím-li se“ či „je mi líto, ale musím vám oponovat“.
Iva Pekárková
„Debile, nauč se česky!“ aneb Jazyk, ta mrcha proradná!
„A proč ses nenaučila bulharsky?“ zeptal se mě – bulharsky – řidič náklaďáku, který mě někdy v roce 1982 vezl z Varny do Plovdivu. Tak hluboce mě tím
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 313
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 7499x