Udrží se Afrika nad vodou?
V kalhotách a košili, protože v těchhle částech Afriky se dáma dost dobře nemůže vysvléknout do spodního prádla. Voda byla úžasná! Teplá, samozřejmě, ale výrazně chladnější než vzduch a nádherně osvěživá. Pomalými tempy jsem se vydala doprostřed řeky jménem Ikpoba a užívala si té rozkoše, zatímco oyohy, už zase na kolenou, mumlaly modlitby a K. poskakoval na břehu a křičel: "Okamžitě vylez! Slyšíš? Jsou tam krokodýli! Jsou tam hadi!"
TAM JSOU HADI – to je jakési novodobé nigerijské HIC SUNT LEONES. Hadi se podle snad všech Nigerijců, co znám, vyskytují v hojném počtu na všech místech, kam byste raději neměli lézt. Podle K. se jich v každé kaluži plazily tuny. To proto, že kdykoli jsem se k nějaké vodní ploše přiblížila, K. se bál, že se mu utopím.
K. pochází z neplovoucího kmene.
I mladí kluci, vesměs nahatí, kteří postávali pět metrů od nás pod trsem bambusu, k tomu neplovoucímu kmeni patřili. Stáli u Ikpoby, klábosili a občas některý z nich přidřepl u břehu a dlaní na sebe nacákal vodu. Věřila bych, že to tak dělali, beze změny, už řadu let.
Jakmile jsem ale vlezla do řeky, všichni ztuhli a bez dechu mě sledovali. Po chvilce jeden, asi tak dvanáctiletý, strčil do vody palec u nohy, pak celou šlapku – načež se probrodil dva metry od břehu a odhodlaně sebou do vody plácnul. Jedním okem pokukoval po kámoších, jestli ho obdivují, druhým po mně. A začal napodobovat pohyby, které jsem ve vodě dělala já.
Po pár minutách zůstali na břehu jen oyohy a vyděšený K. Místní kluci naskákali do Ikpoby – a... začali plavat. Jednou dvakrát jsem jim ukázala, jak dělat tempa rukama, jak nohama. "Tohle je ten nejjednodušší styl – prsa," vysvětlila jsem jim a K. to přeložil. "Plavete vlastně jako žába..."
Věřte tomu nebo ne, stačila čtvrthodinka a kluci, až dosud neplavci, plavali jako žáby. Možnosti se jim rozšířily o další dimenzi: mohli se teď odvážit přeplavat řeku, kterou dřív museli přecházet po mostě. Ikpoba v těchhle místech nebyla hluboká, nejspíš by všude dosáhli nohama na dno. Jenže si to nikdy předtím nemohli ověřit. Voda, až do té chvíle obávaný živel, byla najednou tak trochu kamarád.
V Nigérii jsem viděla představitele plovoucích kmenů – v širokém Nigeru plavali jak ryby, potápěli se pro písek, v řece Etiope vlastními těly řídili směr obrovských tropických kmenů, které splavovali dolů po řece. (Při pohledu na to poslední mi tuhla krev v žilách.) Tělesnou stavbou se nijak nelišili od Nigerijců, kteří neplavou – tak jako všude jinde, i tady šlo jen o to se to naučit. Afričané mají o něco vyšší měrnou hustotu těla než třeba běloši, a tak jim dá o něco víc práce udržet se nad vodou. Ale jak jsem sama viděla u Ikpoby, naučí se to bez problémů každý, kdo se o to pokusí – a komu někdo aspoň přibližně vysvětlí, jak na to.
Tedy... každý kromě K. Občas spolu chodíme, tady v Londýně, do bazénu. K. se pokaždé tak trošku pomodlil, slezl po žebříku do vody (s tím neměl problém, netrpěl fobií, jen neplaveckým strachem), pak se oběma rukama chytil žlábku a řekl: "Dělej!"
Načež já mu poslušně zdvihla nohy k hladině, držela ho kolem pasu a K. se slastným úsměvem nohama zlehýnka čeřil vodu. Dělal by to tak klidně třeba hodinu.
Když jsme s tímhle "tréninkem" začínali, sledovaly ho ze čtyř stanovišť plavčíků čtyři páry nevěřícných očí. Pak si na něj plavčíci i plavčice zvykli a nechali ho v klidu ráchat pod mým dohledem. Když už jsem toho měla dost a zatoužila si aspoň trochu zaplavat, K. od žlábku sledoval, jak se vzdaluju na druhý konec pětadvacetimetrového bazénu, a zjevně měl problém nevykřiknout: "Vrať se! Jsou tam hadi!"
Praktikovali jsme to takhle skoro rok... nejmíň tak šestkrát.
Pak se ale K. zalíbily lodičky na Temži a ptal se, jestli o tomhle taky něco vím. Prozradila jsem mu, že jsem kdysi jezdila na kánoích i na kajacích... snad bych to zvládla i dnes.
"Hurá! Jedem na vodu!" nechal se slyšet K.
"H***o! Na žádnou vodu nejedem, dokud se nenaučíš plavat."
"Vždyť jsem plaval už kolikrát!"
"Dokud se nenaučíš plavat tak, aby ses SÁM UDRŽEL NAD VODOU."
"Vezmu si vestu."
"Ta pomůže jen trošku."
A tak jsme zase zašli do bazénu. Vysvětlila jsem K. už postopáté, jak hýbat rukama a jak nohama, když nechce klesnout ke dnu. A on se tentokrát odrazil od žlábku a -- PLAVAL! Ze stanovišť plavčíků na něj nevěřícně zíraly čtyři páry očí.
K. přeplaval bazén dvakrát tam a zpátky a řekl, že teď už můžem na lodičky, kdykoli se nám bude chtít. Neplave jako ryba nebo lidé z plovoucích kmenů v Nigérii, kteří nemají žádný zvláštní styl, ale cítí se ve vodě jako doma. Nic takového se mu už v životě nepodaří. Ale udrží se nad vodou.
Říkám si, že naštěstí je už podzim – a než zas přijde sezóna na lodičky, K.-ovo plavání se zlepší.
Ale taky si říkám, že je to symbolické: Afričané to mají těžší než běloši, pokud se chtějí udržet nad vodou. A leckdy se ani ti nejnadanější nemají od koho učit. Jiní zas, tak jako K., žijí už dlouho v přesvědčení, že se nad vodou neudrží, kdyby se snažili sebevíc. Ale nakonec stačí je chvíli podržet a dát jim motivaci – a plavou.
Nevím, jak vám, mně to připadá skvělé.
Iva Pekárková
Jak se K. stal mocným čarodějem
Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.
Iva Pekárková
Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.
Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli
Iva Pekárková
O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen
Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.
Iva Pekárková
Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge
Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík
Iva Pekárková
Obejměte fobika (O strachu)
Byli dva. A zřejmě přišli nezávisle na sobě, i když teď seděli vedle sebe – vzadu, v té části kavárny, kam se mohli uchýlit lidé, které „beseda s autorem“ (mnou) nijak zvlášť nezajímala, a popíjet si tam skvělé kafe, aniž bych je
Další články autora |
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Moderní lichváři připravují o bydlení dlužníky i jejich příbuzné. Trik je snadný
Premium Potřebujete rychle peníze, pár set tisíc korun a ta nabídka zní lákavě: do 24 hodin máte peníze na...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Prezident Petr Pavel se zranil v obličeji při střelbě ve zbrojovce
Prezident Petr Pavel se při střelbě na střelnici v uherskobrodské České zbrojovce, kam zavítal...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
Vláda je pro preventivní zadržení zbraně. Podezřelé nákupy se mají hlásit
Přímý přenos Prodejci mají mít už od července povinnost hlásit podezřelé nákupy zbraní. Počítá s tím novela...
Svobodu se lidovci snažili dostat pryč ze strany, teď kauzu odkládají
Lidovecká snaha vystrnadit ze strany jednoho ze svých nejznámějších poliků, bývalého šéfa strany a...
Seniorka při vystupování spadla pod tramvaj a zemřela, policie stíhá řidiče
Obviněním řidiče tramvaje z usmrcení z nedbalosti skončilo po více než půl roce vyšetřování loňské...
- Počet článků 313
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 7499x