Jednička a p-r-á-c-e (volné pokračování včerejšího Zloděje)

Všichni v domě jsme teď věděli, že Jednička ve sprostých krádežích prsty nemá. A Jednička rozkvetl. Když jsme ho potkali na chodbě, míval úsměv od ucha k uchu, všechny zdravil "Hello, sir, Hello, miss" a snažil se sekat dobrotu.

Když byl zlodějský Trojka konečně vystěhován, všimli jsme si, že jak byl týden dlouhý, nenašli jsme v koupelně pomočené prkýnko. Pach skunku už k nám zavál pouze z ulice, a i když si Číslo Jedna občas pustil ryčnou muziku, činil tak pouze v normálních hodinách a vždycky jen krátce. Pokud se Jednička ze dne na den po všech stránkách nezcivilizoval, pak jsme mu dlouho křivdili! Ne že by byl dokonalý anděl, to zas ne, ale nejspíš jsme na jeho účet připisovali řadu prohřešků zločince Trojky. Vida, jak je snadné někoho křivě obvinit! V poslední době bylo prkýnko pochcané pouze, když k nám přišli něco opravit nebo "dekorovat" tři zemití rodilí Angláni.

Sousoší plesnivých hrnců v koutě kuchyně (to bylo zaručeně Jedničkovo) beze stopy zmizelo. A zmizela i jeho týraná přítelkyně. Zdálo se, že si oddechl.

Čím dál tím víc to vypadalo, že ji opravdu bil především proto, aby už za ním nelezla. Tohle nebyl "klasický" model – podle toho muž ženu střídavě mlátí a vyznává ji lásku, mezi výprasky ji ujišťuje, jak moc ji potřebuje, vzlyká a říká, že bez ní nemůže žít. (Což je pravda: on ji potřebuje, aby měl koho bít.) Tohle samosebou platí jak na fyzické, tak na psychické úrovni a obě můžou být setsakra nepříjemné, i když vám psychické týrání aspoň nenatrhne ledvinu.

Jedničkův případ ale zřejmě "klasický" nebyl: rozhodně jsme si nikdy nevšimli, že by se k ní mezi "incidenty" choval obzvlášť mile. Choval se k ní dost hrubě v jednom kuse a občas to přerostlo ve rvačku.

Každopádně pro svou přítelkyni nijak zvlášť netruchlil. A díky řadě místních obchůdků s kuřaty osmaženými na prehistorickém tuku a ochucenými speciálním kořením namíchaným ze soli a pepře, po jakých se můžou utlouct místní ztracenci a školou povinné děti, nebyl, jak to vypadalo, o hladu.

Ale ještě si musel odpykat trest.
Jedničku totiž odsoudili – zřejmě za jeho chování vůči bývalce – k 80 hodinám nuce... chci říct společensky prospěšných prací.

Neměla bych o tom ani tušení, kdyby si na mě jednou ráno (neuvěřitelně brzo ráno, nebylo ještě ani devět!) nepočkal na chodbě. V ruce měl oficiálně vyhlížející kus papíru, ve tváři výraz zmatku a zděšení.

"Hello, miss!" řekl. "Mohla bys mi to... ehm... já nevím, co to je."

Skočila jsem si pro brýle.
Dopis Jedničku informoval, že se – dnešním dnem počínaje – musí každé úterý a čtvrtek dostavit na plácek před vchodem do jedné charitativní organizace – v 9:30 a ani o minutu později. Pozdní příchod znamená, že mu ten den nebude započítán. Má se obléknout do "pracovních" šatů a "solidních" bot a přinést si s sebou studený oběd v krabici (mikrovlnná trouba z bezpečnostních důvodů nebude k dispozici). Bude se pracovat, kromě třicetiminutové polední pauzy, během níž nesmí opustit pracoviště, do 18 hodin, za což mu bude každý den odečteno 8 odpracovaných hodin. A tak dál. Dopis byl napsán stručně, věcně a informativně, bez slovních či gramatických perliček.

Jednička mluví velmi slušně anglicky, dokonce se mi zdá, že mezi obyvateli našeho baráku má nejméně výrazný cizinecký přízvuk. Ale přečíst si ten dopis nedovedl. Buďto je funkčně negramotný, anebo, což mi připadá pravděpodobnější, ho tak uzemnilo slovo "WORK", které se objevilo hned v první větě, že na zbytek prostě neviděl.

"Máš tam být už dneska," připomněla jsem mu. "Zhruba za půl hodiny."

"Jo?"

Jedničkovi tenhle dopis došel už dobře před týdnem, ale až teď se odhodlal s tím něco dělat. Jasně že neměl "pracovní" šaty, "solidní" boty ani nic podobného. Chodíval zásadně v ultramódních a zřejmě ne tak docela laciných džínách, v jakých se, upřímně řečeno, chodit moc nedá. Spíš lézt krabím krokem s nepřirozeně roztaženými stehny, jak přistižený na záchodě, aby mu nespadly. (Četla jsem, že policie v amerických velkoměstech si tuhle módu kalhot spuštěných pod zadek už léta nemůže vynachválit: takhle oháknutým zločincům se strašně špatně prchá.) Nakonec šel Jednička do práce v andělsky bílých teplákách značky Adidas a neónově zelených teniskách, taky značkových. Schválila jsem mu, poněkud rozpačitě, ohoz a v nečekaném záchvatu dobročinnosti mu půjčila tři libry na autobus. Nevím, jestli je dostanu zpátky. Ale je mi to fuk. Učarovalo mi vědomí, že přispívám k jedinečné zkušenosti, jakou protřelý a zcestovalý Jednička, přestože prošel konžskou válkou a bůhví, co má za sebou, nikdy předtím nepoznal. Tím myslím P-R-Á-C-I.

Každé úterý a čtvrtek po celých pět týdnů teď na Jedničkových dveřích visel zámek a Jednička pracoval. Sice už mě pak nikdy nevyhledal, aby se mi svěřil, jaké to je (a vrátil mi mé tři libry), ale práce na něj zjevně měla blahodárný účinek.

Ovšem, byly doby, kdy jsem se spolu s Ladislavem Mňačkem rozčilovala nad představami dávných komunistických potentátů přesvědčených, že "lopata je všelék", ale teď, téměř přesně čtvrt století po tom, co jsme se jich zbavili, musím uznat, že na léčivých účincích lopaty (a podobných pracovních nástrojů) může přece jenom něco být. Pravda, tehdy se lopata (nebo krumpáč nebo pneumatická vrtačka apod.) používala především k "léčení" intelektuálů, leckdy v uranových dolech a podobně. Intelektuály to přirozeně nevyléčilo, i když to některým dodalo inspiraci k napsání úžasných knih (Studené slunce Jiřího Muchy, Motáky Nezvěstnému Karla Pecky – to jsou přece romány!). Tihle intelektuálové dostávali vysoké dávky lopaty (někdy se tomu říkalo "realita"), občas třeba deset let. Jednička naopak velmi mírné –  a pouhých pět neděl. Účinek to na něj mělo blahodárný. Už po prvních dvou injekcích nikdy nepoznané drogy jménem W*O*R*K byl přistižen, jak si v pokoji luxuje! Lux zmučeně vrčel a pochrochtával, zřejmě jak polykal drobné předměty poházené už léta u zdí a za nábytkem a opletené chuchvalci prachu. (Pohled do Jedničkovy nory, když náhodou nechal dveře pootevřené, nebyl po slabé povahy.)

A našel si holku! Ne jednu z těch přisprostlých polokurviček a zlatokopek se šmolkově modrým víčky a čtvrtmetrovými řasami, jaké si obyčejně vodil (a které ho, ač je zřejmě nikdy nemlátil, po pár hodinách či dnech s řevem opouštěly). Tohle bylo zjevně solidní děvče, "světlá černoška", jak se tu říká, nijak zvlášť krásná, ale zas ne ošklivá, taková normální, bez stříbrných střevíčků na podpatku a náušnic jak kola od vozu. Co na něm viděla, těžko říct, ale evidentně se měli rádi. Nová Holka, jak jsme jí říkali, tu a tam vytáhla Jedničku ven, do společnosti – když odcházeli, drželi se za ruce a vypadali šťastní. Dvakrát nebo třikrát jsme slyšeli z jejich pokoje rány a křik (pouze Jedničkův, Nová holka jen kvílela vysokým hláskem), ale protože jsme si nebyli jistí, jestli se perou, anebo souloží, nechali jsme to být. Druhý den pak byli zas jako dvě hrdličky, takže jsme asi udělali dobře.

Až po pár týdnech přišla krize. Bylo úterý kolem půlnoci, když nám kdosi začal bušit na dveře a volat "Help me! Help me!"

Než jsme stačili otevřít, už za dveřmi nikdo nebyl. (Ne že bychom bůhvíjak spěchali: nejdřív jsme se přesvědčili, že je mačeta po ruce, a teprv pak se přes dveře zeptali: "Kdo je to?" Život ve sdílených domech vás naučí základům opatrnosti.)

Hned jsme ale viděli, že je to Nová Holka. Vyběhla mezitím po schodech nahoru, ke dvěma pokojům rodiny mého manžela Jorubanky. Pod (velmi rozpačitou) ochranou Jorubanů volala policajtům. "Musíte hned přijet!" kvílela zděšeně. "Je tady bývalá přítelkyně mého přítele – a chce mě zmlátit. Ano!"

Musela se nás zeptat, na jaké jsme adrese.

Patnáct minut nato se před vchodem do baráku znovu odvíjela dobře známá scénka, tentokrát s prohozenými aktéry. Nová Holka stála na chodníku, kolem ramen konejšivou ruku "ženského policejního konstábla", a třásla se jak sulc. Vedle ní stál Jednička, tvářil se smutně a zodpovědně a pokradmu hleděl na svou Starou Holku, doprovázenou bratrem nebo snad bratrancem (který měl zjevně sloužit jako mlátička, figuru by na to měl). Stará holka tu stála hrdě vzpřímená jak bohyně pomsty a zuřivými gesty policajtům cosi vysvětlovala. Trvalo to dost dlouho. Pak policajti naložili bývalku i s bráchou a někam je odvezli.

Jednička a Nová Holka se ruku v ruce vrátili domů.

(A byl by to konec jak z Harlekýna, až na to, že Nová Holka zmizela. Jednička je v jednom kuse doma, trest už má dávno odpracovaný, ale Nová Holka se u nás neukázala skoro čtrnáct dní. Asi přišla k rozumu.)