Když máte v domě zloděje

17. ledna 2014. Takové normální ráno. K. odjel do odlehlé čtvrti Londýna, aby tam tlumočil z nigerijského jazyka, kterým nehovoří (což zvládal už po několik týdnů s nenucenou bravurou díky kombinaci lámané angličtiny, jakou se mluví na jihu státu Delta, a záviděníhodné empatie) a mě poslal do banky, ať vyberu tři stovky – odpoledne si měl přijít bytný pro nájem. Poslušně jsem šla vybrat z bankomatu – uvnitř v prostorách banky. Z příjemně tlusté hrsti bankovek, kterou mi mašinka vyplivla do dlaně, jsem oddělila dvacku, tu si dala do peněženky a zbytek, společně s K.-ovou kartičkou, strčila hluboko do kapsy batůžku a pečlivě zatáhla zip. V místním halal shopu jsem zakoupila pár ingrediencí na kozí gulášek, který má K. tak rád, příjemně si zasmlouvala s afghánskými prodavači a vrátila se domů. Oproti svému zvyku jsem nezamířila nejdřív k nám do pokoje a batůžek v něm nezamkla. Chtěla jsem  dát maso do ledničky – a batůžek jsem odložila na mrazák svého manžela Jorubanky, který stojí uprostřed kuchyně pod oknem, zakrytý krajkovou dečkou, a tvoří lákavou odkladovou plochu.

Vzápětí volal K. Právě se dozvěděl, že sezení s rodinkou, pro kterou měl tlumočit, se má konat jinde, než bylo plánováno. Nacházel se kdesi v Hounslow, ve čtvrti, kde to vůbec nezná: potřebuje, abych mu to místo vyhledala na mapě a vysvětlila mu, jak se tam dostat.

Zaklapla jsem lednici a běžela k počítači. Po čtyřech, pěti minutách jsem K. dodala kýženou informaci. A pak jsem si všimla, že můj batůžek v pokoji není. Zapomněla jsem ho v kuchyni!

Sprintovala jsem do kuchyně – a hurá! Batoh ležel přesně tam, co předtím. A všechny zipy zapnuté.

Tohle se stalo asi ve tři čtvrtě na jedenáct. Ve tři dorazil K., celý rozzářený, jak mu dnes tlumočení šlo, a já mu chtěla předat prachy.

Prachy v batohu nebyly.

Nemám ve zvyku panikařit a nemám ve zvyku hned křičet, že mě někdo okradl, jakmile něco nemůžu najít. Když peníze nebyly v kapse, do které jsem je zazipovala (a K.-ova bankovní kartička tam byla), vysypala jsem nejdřív všechno z batohu, dvakrát to přebrala a ke třetímu přebírání si přizvala K. Pak jsem obrátila náš pokoj vzhůru nohama – existovala přece jistá, byť mizivá pravděpodobnost, že jsem je někam uložila. Logisticky to sice moc neštymovalo, ale třeba mě postihl výpadek paměti. Když bylo jasné, že prachy v pokoji nejsou, napadlo mě, že jsem je mohla vytrousit – buď ještě v bance, anebo v halal shopu.

Šla jsem to vypátrat. Bankovní úřednice se zhrozila, když slyšela, že mi někam zmizelo 280 liber – a že se chci přesvědčit, jestli jsem je někde nevytrousila, než obviním svého souseda. Vyhledala záznam z CCTV (přece jen jsou ty kamery k něčemu dobré!) – a na tom bylo jasně vidět, jak vytahuju hrstku bankovek z otvoru v bankomatu, jednu z nich odděluju, zbytek strkám do batůžku a pečlivě zatahuju zip.

Jakkoli málo pravděpodobné bylo, že bych prachy vytrousila v halal shopu (vytáhla jsem jen peněženku a ta byla v jiné kapse), zašla jsem i tam – a hoši mě ujistili, že se žádný déšť dvacetilibrovek na zem nesnesl – kameru sice nemají, ale musejí po očku sledovat zákazníky. Kdyby se některý vrhl na podlahu a začal cosi horečně sbírat, všimli by si toho.

Pravděpodobnost, že by se mi někdo vloupal do batůžku při cestě po ulici, vytáhl prachy a zas ho zazipoval, byla zanedbatelná.

Sedla jsem si na pelest a složila hlavu do dlaní. "Já vážně nevím!"

K. to viděl realističtěji. "Ty prachy někdo ukrad, když jsi batoh zapomněla v kuchyni. Smiř se s tím."

Měl bohužel pravdu. Dveře i okna ve spodní kuchyni byly zamčené, přední dveře taky, a že by se neznámý zločinec skrýval bůhvíkolik hodin v chodbě v naději, že některý z obyvatel zapomene na sedm minut v horní kuchyni šrajtofli? Dejte mi svátek. Musel to být někdo ze sousedů.

V našem baráku je sedm místností, ale v úvahu připadali jen obyvatelé dvou z nich – Číslo Jedna (ten, co bije svou přítelkyni) a Číslo Tři (mladý Jamajčan hubený jako tyčka, který už drahnou dobu zasmraďuje celý dům mocnými výpary skunku, pořádá hlučné celonoční mejdany, a i když často mluví o tom, že "studuje univerzitu", nikdo ho ještě neviděl, že by snad přes den vytáhl paty z domu.) Rozvětvené jorubské rodině, která zabírala další tři místnosti, jsem důvěřovali – a navíc byli v tu dobu všichni dospělí v práci, všechny děti ve škole. Sousedé z Čísla Pět hned vedle nás – roztomilí, ač trochu natvrdlí Uganďané, odešli do práce už kolem páté ráno.

Číslo Jedna, ač není nic moc soused, je přece jenom Afričan, uvažoval K., v Africe narozený. Žádný Afričan, byť by byl jen napůl při smyslech, nebude krást ve vlastním domě, tvrdil. "A poslyš," rozzářil se. "Vždyť ho dnes ráno sebrali. Nepamatuješ?"

Skutečně jsem se rozpomněla, že mě K. budil někdy mezi třetí a čtvrtou hodinou ráno. Před domem parkovali policajti (v poslední době nic výjimečného) a strkali do antonu řvoucího Jedničku, zatímco jeho přítelkyně sklesle postávala opodál, kolem ramen ochranitelskou ruku "ženského policejního konstábla", jak se jim tady říká. Mrkla jsem na tu scénu jedním okem a zase si šla lehnout.

Jedničkovy dveře dnes nebyly zajištěné visacím zámkem, ale to asi jen proto, že neměl čas zamykat, když ho zatýkali. Nechtěla jsem klepat, to se v našem domě nedělá, ale v jeho pokoji bylo ticho, nikdo z něj nevycházel, ani randál ne – Jednička zjevně doma nebyl.

Tím pádem zbývala Trojka – ten budižkničema, o kterém bylo známo, že postává na chodbě hned vedle kuchyně s hlavou permanentně skloněnou ke straně, jako by mu ji někdo srazil kyjem a on ji už nikdy nemohl narovnat, smrdí po skunku a nepraném prádle a evidentně nemá co na práci. Byl několikrát přistižen, jak chvatně polyká guláš, který někdo nechal v kuchyni, anebo do sebe láduje vařenou rýži, co nebyla určena pro něho. Číslo Tři – to byl hlavní důvod, proč mi K. nedovolil, když jsme se sem před dvěma a půl lety nastěhovali, umístit jídlo a nádobí do skříňky v kuchyni. Veškeré jídlo i nádobí muselo zůstat v našem pokoji, kde značně překáželo při zabydlování, a vyčkat, až na skříňku přišroubuju solidní zámeček. Proslýchalo se, že buď Příšerný Somálec, po kterém jsme zdědili pokoj, anebo Číslo Tři pár týdnů předtím vylomil zámek na kuchyňské skříňce Ghaňana Paula, proslulého svou dobrosrdečností. Paulovi se už dlouho zdálo, že mu někdo skříňku zvolna vyžírá: mizely konzervy s tuňákem, sardinky, hrášek s kukuřicí, půl bochníku krájeného chleba. Konečně se odhodlal na skříňku přidělat zámek (méně solidní, než byl ten náš, vlastně docela fórový, spíš pouze symbolický) – a netrvalo to ani dvanáct hodin, zámek mu někdo utrhl. Podle K.-ovy teorie si zloduch tak zvykl krást ze skříňky všechno, co se dalo bez vaření sníst, že zámek urval v upřímném rozhořčení: jak si někdo mohl dovolit zamezit mu přístup ke snídani, se kterou on přece počítal?

A tak jsem musela nejdřív nainstalovat zámek – aby si zloduch nezvykl nám chodit na proviant. Teprve pak jsme do skříňky dali zásoby. Až dosud K.-ův plán fungoval skvěle a zloduch zámek nechal na pokoji.

Po zbytek osudného dne jsme byli trochu zdrblí, ale zas ne tak moc. K. gentlemansky prohlásil, že "to nebyla moje vina", protože přece není mým zvykem zapomínat batůžek v kuchyni, nechala jsem ho tam pouze proto, že on mě vyrušil svým telefonátem. V žádném případě si nepřeje, abych mu to vracela ze svého – prostě bude nějaký čas muset o chlup víc pracovat. Budiž nám tahle situace poučením. Tím to skončilo. Zbývalo jen informovat sousedy, varovat je, aby se i jim nestalo něco podobného.

Můj manžel Jorubanka dorazila domů pár minut po půlnoci. Zastavili jsme ji na schodech a začali jí vykládat, co se stalo.

"Ha!" řekla. "Tak to je úplně to samý, co se stalo Joy!"

Joy, nejmladší dcera rodiny, sedmnáctiletá, každou sobotu pracuje a peníze si ukládá. Ten den zrovna dostala zaplaceno – třicet pět liber --, vrátila se domů, odložila kabelku do kuchyně a odskočila si na malou. Vlastně kabelku v kuchyni nezapomněla, jen ji nechtěla nosit s sebou na záchod. Úkon jí trval sotva dvě minuty, ale za tu dobu spatřila přes poloprůsvitné sklo na dveřích divný stín, který se vplížil do kuchyně a pak se zase odplížil. A jejích třicet pět liber bylo fuč. Zloduch použil stejný modus operandi: kabelka byla zapnutá, kromě peněz nic nezmizelo.

Joy si byla jistá, že stín patřil Trojkovi. Byl tenký, vytáhlý... a měl prý v sobě cosi proradného. Zkonfrontovala Trojku, ale ten jí jen vynadal a zalezl do své nory. Žádný důkaz neměla.

K. mi okamžitě udělal přednášku na téma, že já Trojku obviňovat nesmím. Já samozřejmě taky nemám důkaz, a navíc jsem oproti Joy trošku v nevýhodě, protože jsem bílá. Mohl by mě nařknout z rasismu... a taky by mohl navést své kumpány, aby mi, až mě přistihnou někde na ulici, pořádně pocuchali peří. Bůhví, čeho je Trojka schopný. Na policii taky nesmím, ze stejných důvodů. A tím diskuse končila. K., když se zabejčí, odbejčit ho nelze.

Napsali a vytiskli jsme plakát a ten jsme vyvěsili na několik míst v domě, aby byl každému na očích. Popisoval, co se přesně stalo, na nikoho neukazoval prstem, ale zloduchovi dával šanci peníze vrátit – "a všechno bude odpuštěno, před Bohem i před lidmi". A ujišťoval ho, že všechny zlé činy se proti němu obrátí a vlastní svědomí ho zničí. Já jsem tuhle stať sice naťukala na stroji, ale jejím původcem byl jednoznačně K.

Samozřejmě že jsem zašla na policii – ne snad doslova tajně, ale zbytečně jsem o tom před K. nemluvila. Musela jsem až do Croydonu, protože místní policejní stanici, obrovskou šerednou budovu dvě minuty pěšky od nás, přednedávnem zavřeli v rámci šetření státních peněz. Stojí tam jako opuštěný nosorožec a pomalu se rozkládá.

Policajt mi nejdřív třikrát vynadal, že jsem nevolala 999, "hned, jak došlo k incidentu". Po dlouhém vysvětlování konečně pochopil můj (a K.-ův) myšlenkový pochod: Když "došlo k incidentu", vůbec jsem o tom nevěděla. O dobré čtyři hodiny později, když jsem nemohla najít prachy, jsem si zas nebyla jistá, že je někdo ukradl. Teprve příchod mého manžela Jorubanky (o které jsem se před policajtem vyjadřovala radši jako o "sousedce z horního patra") a přísun nečekaných informací nám pomohl udělat si přesný obrázek. A volat tísňovou linku někdy kolem půl jedné ráno, skoro čtrnáct hodin po "incidentu" – a bez jediného důkazu? To by mi asi nepoděkovali.

Překvapilo mě, jak vážně to policajti brali. Po pár dnech mi poslali "zprávu o zločinu", ve které se o tom, čemu já říkala krádež, vyjadřovali jako o "vloupání". (Docela rozdíl oproti situaci před pěti lety, když mi dva mizerové s odtahovým náklaďákem asi ve dvě hodiny odpoledne v gangsterském stylu odcizili auto. To mi přišel od bobíků jediný stručný dopis: je jim moc líto, že mi bylo auto ukradeno. A ukončují pátrání.)

Pak mě týden nebo deset dní otravovali věčnými telefonáty – mluvila jsem s několika lidmi od policie, včetně jednoho "ženského policejního konstábla", a těm všem bylo "hrozně líto, že jsem se stala obětí zločinu". Navrhnout, že bych se z tohohle domu mohla odstěhovat, se nikdo neodvážil. Někteří mi jen dodávali kuráž, jiní poskytovali cenné rady ohledně toho, jak se vloupání ubránit propříště. A protože byli všichni solidně informovaní – zřejmě skutečně četli podrobný protokol --, sami si mysleli o těch radách své. Pozavírat večer okna v kuchyni? Zřídit si alarm? Požádat na poště, ať mi nedoručují dopisy, když na dlouho někam jedu, aby hromada korespondence neupozornila potenciální zločince, že je dům už nějaký čas prázdný? K čemu vám tohle všechno je, když zloděj bydlí přímo v domě? Párkrát jsem zažertovala, že jsem zavedla vlastní bezpečnostní opatření: nezapomínám svůj batoh ve své kuchyni. Obyčejně se ozvalo útrpné zasyknutí.

Konečně jeden z nich přišel s tím, že – i když mi peníze už nikdo nevrátí, to je mi, doufá, jasné – mohli bychom na zloducha políčit past. Nahlédl totiž do policejní databáze a zjistil, že Devon Forbes, ročník 1988, dost přesně odpovídá popisu, který jsem jim dala. (Jakkoli se to zdá absurdní, znám jméno zloděje, který mě okradl – chodí mu sem k nám spousta pošty --, a policajtům jsem ho prozradila.) Sice jsem mu hádala tak o pět, sedm let víc a mají na něho jinou adresu, ale je si dost jistý, že je to on. Před rokem a půl na něj byl vydán zatykač pro podezření z podvodné činnosti ---

"Tak proč ho nezatknete?" skočila jsem mu do řeči. "Je tady – teď zrovna, podle skunkového smradu soudě, zaručeně pobývá ve svém pokoji."

To prý není tak jednoduché. Dlouho mi vysvětloval, proč, ale nemůžu říct, že jsem to pochopila. Šlo zhruba o to, že k tomu, aby ho mohli zatknout na základě příkazu vydaného před půldruhým rokem, potřebují mít oficiálně ověřenou adresu, aby mohli vůbec vstoupit do baráku. My oba víme, že je to on, řekl, ale oficiálně to potvrzené není.

"Zavolejte mi kdykoli, až si budete jistá, že je doma a kouří kanabis," řekl a dal mi prý "své osobní číslo". "To nám poskytne důvod vstoupit do domu a třeba i vylomit dveře do jeho pokoje, pokud dobrovolně neotevře. Pak ho zatkneme a není tak docela vyloučené," dodal cynicky, "že se dostane mááálilinko do maléru."

"Tak přijeďte teď. Jak říkám, je zaručeně doma a hulí jak fabrika."

To ale z bůhvíjakého důvodu nešlo.

Slíbila jsem, že až bude zase hulit, zavolám.

Jenže pak nastal týden, kdy měl K. dopolední směny, a když Trojka začal hulit, volat jsem nemohla. Pochopila jsem, že by mě nejspíš zabil nejen K., ale i všichni ostatní slušní lidi v baráku. Každému by hned bylo jasné, kdo volal policajty – a oni byli zásadně a jednoznačně proti tomu. V Nigérii nikdy nikdo policajty nevolá, pokud není doslova ohrožen na životě. A když už je voláte, pak pokud možno jenom ty, které dobře znáte a přesně víte, jak se zachovají. Nejlepší jsou členové rodiny.

Nemělo cenu vysvětlovat mým slušným sousedům, že v Anglii je to trochu jinak. Policajti v Nigérii musejí být fakt příšerní – strach z nich si Nigerijci vozí s sebou i do ciziny. Já, i když jsem kdysi dávno v Československu od polišů párkrát dostala přes hubu (celkem mírně), jsem se ve svobodnějších zemích bez potíží naučila volat policii, kdykoli bylo potřeba.

Mít proti sobě všechny slušné lidi v baráku – a navíc ještě zloduchovy kumpány – to jsem riskovat nehodlala. A když K. začaly zase odpolední směny – Trojka se vypařil. Z jeho pokoje se už nelinuly příšerné zvuky toho, čemu lidé jeho ročníku říkají muzika. Domem se nelinul skunkový smrad. Trojka nepostával na chodbě u kuchyně s hlavou permanentně na stranu a výrazem ztracence v očích. Prostě zmizel.

Možná to souviselo s podrazem, který mu provedl K. Když se jednou v dopoledních hodinách, krátce po "incidentu", ozvalo bušení na dveře, doprovázené výhrůžkami v nefalšované kingstonštině, poznal K., že se k nám pokouší dobývat Trojkova bývalá přítelkyně, se kterou má syna (a na toho pochopitelně neplatí). Seběhl do přízemí, otevřel hlavní dveře, mile ji pozdravil a ujistil ji, že tatínek jejího dítěte je doma, sám ho před pár minutami viděl, jak se zamyká v koupelně. Trojkova bývalá přítelkyně se zastavila před plakátem na téma "zloděj peněz" a zdálo se, že tuší, kdo to byl..

Potom K. zpovzdálí sledoval, jak bývalá přítelkyně Trojku seřvává na tři doby. Ječela půldruhé hodiny a Trojka neříkal nic.

Anebo to možná souviselo s K-ovým modlením. Když se večer před usnutím modlil (nahlas, jak se to dělá v jižní Nigérii), nezapomněl do seznamu proseb vyslaných k Bohovi přidat i žádost, aby něco provedl s Trojkou. Pokud možno něco moc nepěkného, jen ať to bolí, jen ať teče krev.

"K.," zděsila jsem se, "vždyť ty se modlíš za to, aby se Trojkovi něco stalo... aby třeba i umřel. To přece nemůžeš! Jsi křesťan, musíš se modlit za dobrý věci!"

"No jo, ale kdyby Trojka umřel, tak je to přece dobrá věc!" vysvětlil mi K. s nezvratnou logikou.

Trojku jsme viděli už pouze jednou. Náš bytný Rob mu dal vyhazov (informace ode mě a K. o nejmenovaném zloději v domě k tomu napomohla) – a on si musel dojít pro televizor a tak dál, než se definitivně odstěhuje. Připlížil se, s hlavou na stranu, v dopoledních hodinách, zřejmě v naději, že ho nikdo neuvidí. Ale K. měl zrovna odpolední, a tak měl šanci sledovat, jak zahanbený Trojka místnost vyklízí. Udělalo mu to moc dobře.

Den po neslavném Trojkově odchodu nás zastavil na chodbě Jednička. Zablýskal na nás zlatým zubem, usmál se od ucha k uchu tím svým masožravým úsměvem a poděkoval nám, že jsme ho neobviňovali. Jakmile prý si přečetl, že nám někdo ukradl prachy, zděsil se, že si myslíme, že to provedl on. Ale on by to nikdy neudělal. Je přece Afričan. Nekálí do vlastního hnízda.

"Jak bys to mohl ukrást ty?" řekl mu K. "Tohle se stalo 17. ledna. Ty jsi tu nebyl. Ráno tě zatkli."

"Jo-jo. Zatkli! Přesně tak! Vrátil jsem se až večer," zaradoval se Jednička. "Vy jste na mě tak hodní! Vy mi rozumíte! Děkuju! Děkuju!" A oslnivě blýskal zlatým zubem.

O dalších Jedničkových dobrodružstvích napíšu zítra.