Zemřel pašerák drog. Žádná škoda. Ale byl to kamarád...

Bylo to ve zprávách. K. se o tom dočetl před pár dny v novinách po cestě do práce. Jistý chlapík z kmene Ibo, bratr dobrého kamaráda, zemřel ve vlaku Eurostar cestou z Paříže do Londýna. Při příjezdu na St Pancras Station si jiná pasažérka všimla, že sedí zhroucený na sedačce a nemá se k odchodu. Společně s uklízečem zavolali záchrannou službu, ale ta už mu nepomohla. Byl delší dobu mrtvý.

Tohle se stalo už v březnu, ale v novinách se o tom psalo až před pár dny, když byl celý případ uzavřený. Vyšlo najevo, že muž fungoval jako drogová mula. Pašoval, v tomto případě, drogy typu A, ty klasifikované v UK jako nejnebezpečnější, z Francie do Anglie, za hranice Schengenu. Ve střevech měl 110 pytlíčků s kokainem, z nichž jeden, zhruba sedmigramový, praskl. Pašerák zemřel na zástavu srdce způsobenou masivním předávkováním kokainem – zřejmě tak náhle, že si toho nikdo ze spolucestujících ani nevšiml. Bylo mu 43 let.

V novinách bylo uvedené jeho celé jméno (jinak bychom se nikdy nedozvěděli, že to byl kamarádův bratr), ale já mu radši budu říkat jen I. a našemu kamarádovi Č. Pokud to někoho zajímá, dá se vcelku snadno vygooglovat, jak se jmenoval, já to prozrazovat nebudu. Psali o něm, že při téhle příležitosti pašoval ve střevech nějakých padesát tisíc liber a taky že v posledních dvou letech cestoval ve vlaku Eurostar mezi Paříží a Londýnem zhruba čtyřicetkrát. Bydlel v Amsterodamu, a když byl v Londýně, pobýval u své sestry v Harrow.

Tohle bylo poprvé, co se K. dočetl v novinách o smrti člověka, kterého osobně znal. A navíc smrti tak idiotské, jak jen smrt může být: I. zemřel na vrcholu své "kariéry" na špatně zalepený pytlík.

K. se s I. setkal několikrát, já jen jednou. Já se seznámila nejdřív s jeho rozčileným, přeskakujícím hlasem: volal totiž jednou v noci K., to když jsme ještě žili v Česku, řekl mu, že je na letišti a nutně potřebuje, aby ho odtud odvezl. Má přece auto. A ať si s sebou přiveze i tu svou bílou holku, bude to lepší. Mluvil anglicky, nijak zvlášť skvěle, ale s rádobyamerickým přízvukem, přestože by klidně mohl mluvit ibo: K. je sice z jiného kmene, ale té řeči rozumí.

K. byl v rozpacích. Pochopil sice, že něco není tak docela v pořádku (I. blekotal cosi o tom, že potřebuje mít v Praze adresu, na které bude bydlet – zřejmě naši – a že celníci chtějí na vlastní oči vidět jeho kámoše), ale zároveň nechtěl odmítnout pomoc Č.-ovu bráchovi. Díval se na mě skoro zoufale – a moc ho potěšilo, když jsem mu (dosti důrazně) pošeptala, že já nikam nejedu a ať do toho probůh nezatahuje naše úžasné auto (byla to Škoda 120, což ovšem I. nemohl tušit), K. zdvořile zalhal ("Móóóóc rád bych to pro tebe udělal, bratře I., ale jsem zrovna mimo Prahu.") – a byl klid. I. ještě chvíli mlel pantem a zavěsil.

Nemám tušení, jestli celníci na ruzyňském letišti po lidech, co se jim nezdají, požadují potvrzení adresy, na které budou bydlet, případně si chtějí zblízka prohlédnout jejich kamarády. Ale něco mi na tom nesedělo. Proč I. zavolal K. a ne staršímu bráchovi? Věděli jsme, že Č. je v Praze a má o chlup lepší bourák nežli my.

Pár týdnů nato volal I. zase, tentokrát z Holandska. Pustil se do K., že mu udělal problém – a že takhle se "brácha" nechová. Když K. zavěsil, zhluboka povzdechl a řekl, že Č.-ův mladší bratr je fakt divnej.

Přesto mi ho po dalších čtyřech či pěti letech posadil do auta. To už jsme bydleli v Londýně. Vezla jsem ho na Heathrow ve svém taxíku a K. mě požádal, ať ho tam vezmu zadarmo, vždyť je to Č.-ův brácha. On sám – K. – mi přidá na benzin. Č.-ovi zrovna umřel tatínek (jeho bratrovi samozřejmě taky) a musíme ho trochu podržet.

Zprvu jsem si toho hezkého chlapíka, který sršel vtipem a neustále mi lichotil (já dobře vypadám, auto dobře vypadá, já jsem skvělá řidička, auto skvěle jede) nedala dohromady s ukoktaným "americkým" hlasem v K.-ově telefonu. Č. měl koneckonců několik sourozenců. Až po čase mi došlo, že to byl on. I. si přál, ať ho doprovodím až k letadlu – to sice nešlo, ale aspoň jsem s ním vyčekala frontu u check-inu a potom skrz sklo sledovala, jak mi zamával, že prošel rentgenem. K. ze mě nevědomky udělal velblouda (camel) – tedy člověka, který, aniž by to tušil, napomáhá pochybným živlům v jejich nekalém počínání. V taxíku jsem byla vcelku bezpečná – kdyby se taxikář mohl dostat do maléru jen proto, že nic zlého netuše veze v autě člověka, který požívá, pašuje, prodává nebo vyrábí drogy, v ulicích by mnoho taxíků nezbylo. Ale když jsem teď, několik měsíců po jeho smrti, zjistila, co byl I. zač, nejsem nijak nadšená z toho, že jsem ho vůbec někdy vezla.

K. prožil v Praze pár krušných let, když ještě pořádně neuměl česky, měl sice pracovní povolení a povolení k pobytu, ale dosud se nestačil zorientovat. Působil delší čas jako "čínský kuchař" v čínské restauraci – slíbili mu 30 korun na hodinu a on pracoval čtrnáct, patnáct nebo šestnáct hodin denně – pár hodin předtím, než otevřeli, už byl na místě, všechno připravoval a vařil v kotlích rýži, a když zavřeli, zůstával tak dlouho, dokud nebyl poslední talíř a hrnec umytý. Brzo ovšem zjistil, že 30 korun na hodinu rozhodně nedostává – majitelka mu z platu odečetla každou cestu na záchod, ale s oblibou zapomínala na to, kolik ve kterém měsíci odpracoval dnů a kolik v tom kterém dnu hodin, případně mu vyčetla, že se se vším moc patlá a mytí hrnců by mu nemělo trvat hodinu, ale jen deset minut. Jinou práci ale neměl, a tak tam vydržel skoro dva roky.

Restaurace byla v centru Prahy. Nedaleko od ní byla hospoda, kde se v té době shromažďovala spousta Afričanů a spousta místních děvčat, kterým se Afričani líbili. Mnozí krajané z Nigérie si na K. chodili ukazovat prstem a posmívat se mu. Jistý Kingsley, známý dealer všeho ilegálního, co mu přišlo pod ruku, za ním lezl až do kuchyně a strkal mu pod nos šekovou knížku.

"Vidíš, kolik prachů mám v bance, blbečku?" ptal se ho.

K., který zrovna smažil nudle se zeleninou a krevetami, se jukl. "Čtyřicet tisíc?"

"Jo. A čeho myslíš? Korun? Nenech se vysmát! Dolarů, blbečku. Dolarů."
"Skvělý," řekl K.

"Moh bys mít taky prachy, kdybys pro mě pracoval," lísal se Kingsley. "Víš, kdo všechno pro mě pracuje? Támhleten – a támhleten – a támhleten taky, pracujou pro mě i bílí! I Češi, blbečku. Když se mi líbí holka, do dvou hodin jí dostanu. Věříš? Zeptám se jí, co chce pít, a když řekne víno, objednám tři flašky. Holky padaj jak mouchy, blbečku."

K. pro Kingsleyho nezačal pracovat a děvčata balil jinými metodami – taky ne bez úspěchu. Překupníci typu Kingsleyho za ním chodili často, ale K. se nedal zviklat ani náhodou. Ne že by se bál. Ale jakýsi mravní zákon, o kterém nikdy nemluví, přestože ho má v sobě hluboko zabudovaný, by mu to nedovolil.

Teď K. přemítal, kolik si I. pašováním asi tak vydělal – ne že by to chtěl zkusit taky, to v žádném případě, ale snad aby I.-ovu činnost nějak ospravedlnil. Ve zprávách stálo, že obsah 110 pytlíčků v jeho střevech měl hodnotu 50 tisíc liber. Jestli jen mezi Paříží a Londýnem putoval čtyřicetkrát, propašoval ve vlastním těle zboží v hodnotě dvou milionů liber sterlinků. Jestlipak si za to všichni příbuzní aspoň postavili dům? I. sám podle všeho nijak zvlášť neutrácel, nebyl ověšený zlatem jako taková síla dealerů, to si jako mula nemohl dovolit. I Č. působil od pohledu dojmem, že má víc peněz než jeho mladší brácha. Upozornila jsem K., že policie notoricky nadsazuje hodnotu zabavených drog, zásadně uvádí jejich "street value" (částku, za kterou si je spotřebitel kupuje od dealera na ulici, tedy jejich maximální hodnotu). Podle informací z netu není "street value" 770 gramů čistého kokainu 50 tisíc liber – spíš tak 30 tisíc. I kdyby I. pašoval andělsky čistý kokain (což není moc pravděpodobné, přestože byl jistě čistší než ten salát namíchaný z jedlé sody, prášku na praní, kuchyňské soli a bůhvíčeho, jaký si kupuje spotřebitel), zaručeně si nevydělá jeho plnou hodnotu. Spíš tak desetinu. Ne-li míň. K. posmutněl. Takhle mu smrt kamarádova bráchy začala připadat snad ještě zbytečnější.

A má dilema. Má zavolat Č., který se mezitím vrátil do Nigérie (nebyl deportován, vrátil se, protože už se mu v Evropě nelíbilo, aby si ve vlasti založil rodinu) a se mnou a K. v podstatě ztratil kontakt? Má mu zavolat, aby mu kondoloval? Anebo radši ne? Č. se nám přece v březnu nesvěřil, že ztratil mladšího bratra... asi se mu nechtělo vysvětlovat, za jakých okolností ho ztratil.

A je možný, že skutečně nic nevěděli? přemítal K. dál. To jeho sestru netrklo, že se I. při každé návštěvě zdržuje po celé hodiny na záchodě, kde kálí do kýble nebo na noviny? A jistě jí I. něco dal – byl ke své rodině velkorysý. Nezeptala se ho, kde na to asi bral? A tak dále.

S Č. už se sotva budeme kamarádit. Pouhá možnost, že o I.-ových spádech dobře věděl a nic proti tomu nedělal, K. odradila od přátelení s ním. Jen jsme se za ně pomodlili – za Č., za jeho manželku a děti, za jeho sestru a všechny sourozence, které neznáme. Za jeho mámu, která ještě žije. A za I. samozřejmě taky. Nebyl to dobrý člověk, ale zaplatil za to tu nejvyšší cenu, "street value". Budiž mu země lehká. Ámen.