"Zabíjíš trávu?" (Tropičtí zahradníci v Anglii)

A musí to být dům se zahradou! Jedna z podmínek, které si K. a já klademe pokaždé, když si v Londýně hledáme další pokoj k pronajmutí. Zjistili jsme, že dovedeme být šťastní snad v každém pokoji, jakkoli malém, pokud nemáme spory s bytnými či sousedy – a pokud je kolem trochu zeleně.

Každé z našich čtyř předchozích působišť se pyšnilo zahrádkou – ale každá zahrádka měla své nedostatky. U naší první bytné Wendy byla zahrada jen vybetonovaný dvoreček, ale mně se přece podařilo přesvědčit dva keříčky rajčat, že mají růst a plodit na úzkém pruhu obnažené půdy u plotu. Jinak na zahradě rostl jenom břečťan, dekorativní kultivar se strakatými listy – a rostl rychle. Za tři měsíce dočista opletl kolo, které si Wendyin devatenáctiletý syn opřel o plot a už nikdy si na něj nevzpomněl. Rajčata bohužel začala divně chřadnout: celé velké větve, ještě ráno zdravě zelené, jsem večer nacházela svraskalé a uschlé.  Časem jsem přistihla Wendyinu sedmnáctiletou dceru, jak zalévá má rajčata vařící vodou. Nesnášela mě a nenapadlo ji nic lepšího, než se mi pomstít na kytkách.

Zahrada v baráku u Nigerijce Paula byla úžasná. Prostorná, nádherně zarostlá travou a na mírném jihozápadním svahu, takže tam svítilo sluníčko dlouho do večera. Nikdo jiný z baráku tam nechodil, a tak jsem si na zahradu umístila stoleček a židli, postavila si tam stan a v létě v něm často nocovala – přinášelo to příjemný pocit, že jsem na dovolené. Pak jsme se jednou s K. odkudsi vrátili a zjistili, že Paul slíbil 10 liber spolubydlícímu – Blbcovi z Ugandy – když zahradu poseká. Provedl to důkladně. Kromě trávy a okrasných kytek rozsekal i můj stan, uťal půl nohy mému stolečku a ozdobná solární světýlka, která jsem na zahradu zapíchala, rozflákal na barevné střepy. Není vyloučené, že mě tím zachránil před velkým průšvihem – pouhých pár týdnů nato napadl v časných ranních hodinách neznámý útočník chlapíka na zahrádce jen o dva domy od nás a šeredně ho pobodal. Chlapík, jak jsme se dozvěděli, taky bezstarostně nocoval na zahrádce. Proniknout na náš pozemek bylo právě tak snadné, plot byl nízký a chatrný.

Zahrada u nešťastných paňdžábských novomanželů taky nebyla špatná. Rostl na ní strom červeného bezu (ani jsem nevěděla, že červený bez může mít tak mohutný kmen) a chodila si tam hrát nemotorná, roztomilá liščata. Sukjinder měl na zahradě veliký stůl, za kterým se mi krásně pracovalo – naneštěstí jeho manželka P.K. začala K. a mě považovat za vetřelce a po pouhých pár dnech nacvičování se naučila rozvěšet na zahrádce prádlo tak vynalézavě, že už tam nezbylo místo na sezení. Ať jste se uchýlili kamkoli, pleskaly vás do tváře košile a cíchy. Pak Sukjinder ve snaze zahrádku zvelebit porazil bezový strom a celý dvoreček ztratil své kouzlo. No co, stejně jsme se museli stěhovat...

Zahrada v domě U čarodějnice byla fajn, i když do ní bylo vidět z ulice. Postavili jsme si nový stůl do rohu u cesmíny, občas jsme tam s K. snídali nebo večeřeli a naše čarodějnice Susan nás krhavým okem sledovala ze svého pokoje. Tohle byla zahrada, jak se patří, a bylo o ni skvěle postaráno: spolubydlící Clive, původem chudý farmář z Jamajky, ji posekal, nadělal v ní záhony a na těch si pěstoval zeleninu – rajčata, papriky, cukety, dýně. Bylo příjemné sledovat, jak plodiny hezky rostou, i když ne pro mě a K. Jenže než stačily plody dozrát, naštvala se samonáserná Clivova družka Donna na svého šéfa, na Cliva, na svět nebo tak něco – a tou samou  mačetou, kterou Clive zahrádku opečovával, rozsekala veškerou zeleň na fašírku. Rozsekala taky naše prádelní šňůry – na dvaceticentimetrové provázky – a pokusila se utnout mému stolu roh. To se jí kupodivu nepovedlo. Asi je vyrobený z festovního plastu, zůstala na něm jen jizvička.

Když k nadělení jménem Donna připočtete i nadělení jménem čarodějnice Susan, u které se po pár měsících pobytu v domě rozvinula jakási duševní porucha, přestalo se mi na zahradě líbit. Susan byla schopná půl hodiny, hodinu i víc stát ve svém pokoji u okna a ječet, jak by ji na nože brali – třeba proto, že prý ji ťukání mé klávesnice ruší při čtení. Z těch dvanácti, patnácti metrů zvuk mé klávesnice jistě neslyšela, byla to tichounká klávesnice, speciálně zakoupená, abych mohla celé noci psát na počítači a nerušit spícího K. Ale čarodějnice Susan byla vskutku dáreček. Vadili jí i ptáci, konkrétně pěvušky a červenky, kteří na naši zahradu občas zavítali. Chtěla je všechny odehnat, anebo radši zabít – bála se ptačí chřipky.

Teď už skoro tři roky bydlíme... v domě se zahradou, jak jinak. Dům se sedmi místnostmi, v nichž žije dohromady tak patnáct, možná osmnáct lidí, má malou předzahrádku i větší zahradu ve vnitrobloku. Když jsme se sem nastěhovali, předzahrádku nebylo moc vidět – ležela na ní postel a matrace po jistém Somálci, který z baráku systematicky vyráběl kůlničku na dříví, ale než se ho náš domácí Rob stačil zbavit – hurá, sebrali ho poldové. Dostali jsme místnost po něm, čerstvě, ač trochu fušérsky vymalovanou, a s elegantní dírou v jedné tabulce dvojitého skla – to jak Somálci hodil nějaký kámoš, komplic, zákazník nebo věřitel do okna cihlu. Vrhači se jako zázrakem povedlo rozbít jen jednu vrstvu skla a my teď máme na okně díru ve tvaru komety, jaká se věší na vánoční stromky, a ve večerním světle právě tak jiskřivou.

Somálcova postel ležela pod oknem v přízemí, protože Rob správně tušil, že na ní asi odmítneme spát, a koupil nám novou. Zpod matrace a pelesti odvážně čněl růžový keř, přes dva metry vysoký a obrostlý svěžími, zářivými květy. Mám pocit, že tomuhle odstínu se říká "dusty rose", "zaprášená růže", a když jsem náš keř viděla, jak statečně kvete dva metry od frekventované silnice, pochopila jsem, proč je tenhle odstín v Londýně tak oblíbený: na téhle barvě se nevyjímá špína.

Matrace čekaly přes půl roku, než je odvezli, a růže pořád kvetla.

Zadní zahrada byla v horším stavu. Nebyla vybetonovaná, ale pokrytá, bez zjevného důvodu, poloshnilými hobrovými deskami a popraskaným umakartem. K. osobně vynesl ze zahrady asi tak dvě tuny stavebního rumu a po několik týdnů každý čtvrtek za kuropění uprošoval popeláře, aby pár putýnek odvezli. Zahrada byla holá, až na břečťan a jasmínový strom, ale měla potenciál! Osela jsem ji travním semenem a zalévala ji, až se zazelenala. Do rohu jsme si postavili malý plátěný altánek. Zas jednou jsem mohla pracovat venku a svět byl nádherný.

Následující jaro jsem odjela pryč. Zrovna na těch kritických pár týdnů, kdy na zanedbaných zahradách v jižním Londýně vyroste metr vysoký mléč a pcháče a vzápětí to všechno pospojuje svízel a zneprostupní dlouhé, pichlavé šlahouny ostružin. V té době si dáma z Čísla Dvě, Jorubanka, která se sem nedávno nastěhovala, postavila hlavu a řekla Robovi, že jestli s tou zahradou něco neudělá, přestane platit nájem.

A tak Rob poslal zahradníka – mladého chlapce, nejspíš z Brazílie. Ten dorazil s křovinořezem a zahradu srovnal se zemí. Zadní dvorek nedopadl tak špatně, tam celkem vzato nebylo co zničit – a Brazilec přes naléhání dámy z Čísla Dvě odmítl porazit jasmínový strom a strhat břečťan z plotů. V přední zahrádce... zabil naši růži! Uřízl ji čtyřicet čísel nad zemí, takže z ní zbyl jen smutný pahýl.

Letos na jaře jsem se chystala zahrádku uvést do lidštějšího stavu ještě před odjezdem do Česka. Soudila jsem, že když zahrádka bude vypadat aspoň trochu úpravně, nepozve Rob Brazilce s křovinořezem. Taky jsem už stihla na zahradě rozmístit bylinky – mátu, česnek a tak, které se slibně rozrůstaly, a zahrabat do země cibulky jarních kytek. Dokonce i z pahýlu růže už vyrůstaly metrové výhonky – zdálo se, že bude zase kvést. Instruovala jsem K. v praktickém rostlinopise: které kytky nechat, které bez milosti vyškubat, aby zahradu ochránil, až tu nebudu.

Ještě jsem nestihla nikam odjet – a dočkala jsem se překvapení: moje manžel Jorubanka jednoho krásného dne vzala mačetu a přední zahradu dorubala. Houští bodláků a ostružin nechala na pokoji, do toho se jí pouštět nechtělo. Zato uťala stonky dokvétajících talovínů a povraždila celý záhon ladoněk, které zrovna vylezly ze země a chystaly se rozkvést. A co horšího: pečlivě osekala výhonky naší růže. Zůstal z ní zas jen ten ohyzdný tlustý pahýl.

Byla jsem z toho docela zdrblá. Znám jen málo nádhernějších věcí než záhon rozkvetlých modrých ladoněk – a teď tu místo nich máme smutný úhor, zdobený jen obaly od žvýkaček, čokoládových tyčinek a smažených kuřat, které nám na zahradu hážou pitomci z ulice. Nad růží jsem div nebrečela – podle tloušťky kmínku soudě už toho má hodně za sebou, ale tohle jí snad ještě nikdo neprovedl. Ječela jsem na K., že vážně nechápu, jak může někdo z růže osekat zelené výhonky i s poupaty, když přitom nechá stát na místě šeredný ožužlaný pahýl a bodláčí se vůbec nedotkne. Můj manžel Jorubanka ještě ke všemu přední zahrádku nezmasakrovala ze vzteku jako svého času Donna Clivovy rajčata a dýně. Neposekala bezmyšlenkovitě všechno, co se jí připletlo do cesty, jako v Paulově domě Blbec z Ugandy anebo tady u nás Brazilec s křovinořezem – pravděpodobně naštvaní, že dostávají málo zaplaceno, a toužící to mít co nejdřív za sebou.

Kdepak. Moje manžel Jorubanka zmasakrování zahrady věnovala celé odpoledne – sekala pomalu, s rozmyslem, důkladně, v upřímné snaze zahrádku učinit krásnou. Což znamenalo nenechat na ní jediný zelený lísteček. Pak odfrkla, setřela pot z čela, vrátila mačetu do pochvy (tohle nemá být slovní hříčka) a zbytek dne strávila s pocitem dobře vykonané práce. Podle K. zaslouženým. To mě dostalo.

Odvedla jsem toho proradného mizeru k pahýlu růže, vedle kterého se válely odseknuté výhonky, dosud čerstvé. "Zabila naši růži!" pronesla jsem melodramaticky, protože to podle mých zkušeností na Afričany nejlíp funguje. "Podívej! Za pár týdnů by vykvetla. Já vím, že to 'myslela dobře', jak říkáš. Ale takhle to dopadlo. Zabila růži!" Říkala jsem to anglicky a použila, přirozeně, slovo "rose".

"Rose?" vyhrkl K. poděšeně. "To koření?"

"Žádný koření. Růži, sakra. Růže je okrasná kytka, ty pitomče, v Anglii velmi oblíbená. Hotový SYMBOL Anglie."

"Fuj! Už jsem se lek!" řekl K. Očividně si oddechl. "Né, je to dobrý," pokračoval, když jsem na něj udiveně hleděla. "Já už myslel, že to byla rosemary."

Rozmarýnu neboli rosemary chodíme tajně oždibovat do jedné zahrádky ve vedlejší ulici, pokaždé když K. dostane chuť na pečenou beránčí nožku s bramborem. K. viděl keře rozmarýny mnohokrát – a teď si je poplete s růží! Kdybychom byli řádně oddáni, rozvedu se s ním.

Ve vzteku jsem začala psát cedulky – s tím, že je nechám laminovat a přivážu k pahýlu květiny, kterou si K. popletl s rozmarýnou (TOTO JE RŮŽOVÝ KEŘ, OKRASNÁ KVĚTINA, V ANGLII I JINDE V EVROPĚ VELMI CENĚNÁ PRO SVÉ KVĚTY. MÁ NAVÍC HISTORICKÝ VÝZNAM. VZPOMÍNÁTE NA VÁLKY RŮŽÍ? NEBO NA ODSTÍN PLETI ZVANÝ 'ENGLISH ROSE'? TAK TENHLE PAHÝL, TO JE ONA. POKUD HO, -----, NECHÁTE NA POKOJI, MOŽNÁ SE VZPAMATUJE), případně zapíchnu do záhonku bývalých ladoněk (TOTO BYLY 'BLUEBELLS', MILOVANÉ JARNÍ KVĚTINY ANGLICKÝCH LUHŮ A HÁJŮ. BYLY BY ROZKVETLY KRÁSNÝMI, NĚŽNÝMI MODRÝMI KVĚTY. LETOS UŽ JIM NEPOMŮŽE ANI SVĚCENÁ VODA, ALE POKUD JE, -----, NECHÁTE NA POKOJI, NENÍ VYLOUČENÉ, ŽE PŘÍŠTÍ ROK POKVETOU."

Sepsala jsem půlstránkový traktát s názvem NAŠE ZAHRADA a ten jsem chtěla vyvěsit do chodby, hned u domovních dveří, aby si ho nikdo nemohl nevšimnout. Byl dost drsný. "Děkoval" sice "neznámému" člověku s mačetou za snahu zvelebit prostor kolem domu, ale informoval ho, že tady jsme v Evropě a kytky nerostou stejným tempem, jak je rok dlouhý. Nikoli. Máme čtyři roční období (zájemcům ráda vysvětlím, která) a řada květin má šanci kvést jen jednou za rok... atd. Dodala jsem cosi o tom, že  Angličané tradičně zahrádky milují, a když se neumíme postarat o tu svou, mají nás za barbary. "TADY JSME V EVROPĚ," informovala jsem ještě jednou svého barbarského manžela Jorubanku, "NIKOLI MAČETA, ALE ZAHRADNICKÝ RÝČEK A KONEV NA ZALÉVÁNÍ PATŘÍ K NEZBYTNÝM NÁSTROJŮM ZAHRADNÍKA."

K. mi samozřejmě zabránil pověsit cedulku na pahýl, zapíchnout druhou cedulku do záhonku -- a zlostný výlev rozškubal na kusy. Připomněl mi, že jsem tu v baráku jediná běloška – a všichni mě tu mají rádi, tak by je ranilo, kdybych jim začala vysvětlovat, jací jsou barbaři. Nemluvě o tom, že za pár týdnů ty moje kytky dorostou ---

"Nedorostou!" zavyla jsem. "Tohle je Evropa, ty barbare z tropů! Tady kytky rostou pomalu!"

Uznávám, že moje reakce na "environmentální akci" mého manžela Jorubanky byla přehnaná a K. udělal dobře, když mi zabránil seřvat celý dům do kuličky. V baráku je nás patnáct nebo osmnáct – proč bych měla zrovna já rozhodovat o tom, co má růst a kvést na přední zahrádce... a má-li tam vůbec něco růst? Londýňanů přesvědčených, že nejlepší ozdobou zahrádky je betonová placka, kterou neprorůstá ani stéblo trávy, přibývá – a mnozí z nich jsou etničtí Angličané. Už před lety jsem viděla pořad v televizi – téměř dojemný. Byl o tom, že když je v nějaké oblasti – v daném případě byl tou oblastí Velký Londýn – příliš mnoho ploch vydlážděných nebo zabetonovaných a příliš málo ploch porostlých trávou nebo keři, anebo aspoň pokrytých obnaženou zeminou, steče dešťová voda příliš snadno do kanálů, řek a do moře, a protože je Anglie poměrně malý ostrov, začne nepříjemně vysychat. Reportér chodil od domu k domu, vlastníkům rozlehlých betonových ploch vysvětloval, jak to působí na dešťovou vodu a tím pádem i na životní prostředí, a ptal se jich, jestli by se jim nelíbilo víc, kdyby měli místo betonové placky u domu zahrádku. Všichni říkali, že líbilo. Ale když jim oznámil, že stačí říct – televizní stanice vyšle dělníky, kteří beton rozkutají a navezou jim tam místo toho kvalitní zeminu, a to zcela zadarmo, všichni řekli, že díky, ale ne. Věděli, že dvůr pokrytý betonem, jakkoli šeredným, dodává jejich nemovitosti větší tržní hodnotu než zahrada porostlá trávou, keři, květinami či zemědělskou plodinou. Nejspíš to má co dělat s atavistickým přesvědčením, že člověk musí své místo k životu vyrvat mocné a nebezpečné Přírodě.

Pokud tento názor přetrvává i mezi domorodci v Anglii – zemi, která si Přírodu ochočila už před pár sty lety a už pár set let je zvyklá ji spíš chránit než dobývat, jak by ho mohli nesdílet moji sousedi z Nigérie? V tropech je Příroda podstatně mocnější. Půda, kterou "vyčistíte" (rostliny a keře vysekáte mačetou, všechno snesete na hromadu a spálíte), do týdne obroste metrovým houštím. Ve všech tropických zemích světa, co znám, není úkolem zahradníků zalévat kytky, radovat se, jak rostou, a občas vyškubnout plevel, který na záhon nepatří. V tropických zemích zahradníci vegetaci spíš umravňují: ořezávají přerostlé větve stromů, odstraňují liány, vyhánějí džungli z chodníků, prosekávají bambusové džungle. Viděla jsem to v Bangkoku, v Miami, v Dillí, v Kuala Lumpur, v Rio de Janeiro. V Lagosu, kde je oficiálních zahradníků pramálo (municipalita za ně nechce platit), se každý měsíc koná "environmentální akce", principiálně zřejmě podobná československé "akci Z": obyvatelstvo vyzbrojené zahradnickým náčiním (v Lagosu mačetami) se o sobotním ránu shromáždí někde na náměstí a za všeobecného hlaholu atd. se vydá zvelebovat životní prostředí nás všech. Uklídí binec, odnese ho na skládku a hlavně poseká a zavraždí všechno vzdáleně podobného zeleni, aby to nehyzdilo rudohnědý prachy. Lagosané ze zkušenosti vědí, že až se příští měsíc shromáždí při další "environmentální akci", bude zas co sekat mačetou.

Jsem duší a vlastně i vzděláním ekolog, navíc mám Přírodu ráda a žiju v přesvědčení, že na rozdíl od nás lidičků obvykle ví, co dělá. Úhor zarostlý trávou a bodláčím mi odjakživa byl bližší než neporušená betonová placka, rašeliniště vonící hnilobou jsem vždycky měla radši než znásilněný potok, odevzdaně protékající korytem z betonových tvárnic. Všechno přirozené mi snad vždycky připadalo krásnější než cokoli umělého, jakkoli to bylo načančané. Fakt ovšem je, že většina mých sousedů v baráku tyhle věci vidí jinak a já přece nemám patent na rozum.

Když jsem se letos v pozdním jaru vrátila z Česka, čekala ně mě na zahradě džungle. Na přední zahrádce tak tak že zbylo místo pro popelnice a recyklační bedny. Šlahouny povíjnice dosahovaly až do prvního patra a pahýl růže, z kterého, světe div se, vyrazily čtyři další svěží výhonky, se ztrácel pod bodláčím a ostružiníkem.

"Vidíš, jak to všechno zas pěkně vyrostlo!" zubil se K.

A tak jsem si opatřila mačetu  -- není snadné ji sehnat v obchodě, ale do dvou dnů vám ji pošlou poštou – a pustila jsem se do zahradničení. Stačilo půl dne práce (K. mi pomáhal) – a džungle se proměnila v... no ne doslova v rozkošnou zahrádku, ale v místo, kam jste se nemuseli bát vstoupit. Naši sousedé znovu začali věšet prádlo na šňůru nataženou na zadním dvorku, Číslo Jedna (ten z Konga) si znovu zašel na zadní dvorek zakouřit. Ukázalo se, že celý barák čekal, až přijede K.-ova manželka a džungli zredukuje. Celých sedm nebo osm týdnů na zahradu nikdo nevkročil. Možná si někteří všimli nálady, jaká se mě zmocnila po zásahu mého manžela Jorubanky. Ale spíš byli líní.

K. se po mém návratu prokázal úžasnou znalostí zahradničení. Naučil se rozlišovat mezi trnitými kytkami (bodláky, ostružiní), kterých jsme se zbavovali, normálními kytkami (mléč, pampeliška, povíjnice, kakost), které jsme vesměs jen trochu zkrotili, a užitkovými či okrasnými rostlinami (máta, česnek, zbytky pivoňky, růžový keř), pro které jsme teď pročišťovali místo k životu. Vědoma si toho, že Afričané dělí živočichy i rostliny na jedlé a nejedlé, jsem připravila pro K. vepřovou pečínku s vlastnoručně vypěstovaným česnekem a salátem s vlastnoručně vypěstovanou mátou. Hned se začal zajímat, kde to skvělé koření roste, a ptal se, jak často ho zalévat.

Na zadní zahrádce vesele bují bylinky, co jsem tam nasázela, a čtyři rajčatové keře (které by nikoho z mých sousedů ani nenapadlo zalévat horkou vodou). K. o ně snaživě pečuje a doufá, že na nich brzo dozrají plody. Z přední zahrádky jsem poněkolikáté vyškubala bodláčí, sesbírala jsem ze země odpadky, které tam naházeli pitomečci, a zobracela ji rýčkem. Právě když jsem do země zvlhlé po dešti zasívala semínka extra urputné trávy, která, jak slibovali na sáčku, přežije sucho, záplavy, ošlap, totální zanedbání, třetí světovou válku atd., dorazila domů dáma z Čísla Dvě. Ta nejméně ekologicky založená Jorubanka, která by, kdyby bylo po jejím, nejradši na zahradu navezla deset tun betonu, aby na ní už nikdy neviděla jedinou zelenou snítku.

Viděla, jak cosi rozhazuju po záhonu, zaostřila na mě a řekla s nadějí: "Zabíjíš trávu?"

"Ne!" odsekla jsem. "Nezabíjím trávu. SEJU tu travní semínko a o to hodlám pečovat tak dlouho, až tady budeme mít namísto bahna trávníček!"

"Ungh-h!" řekla dáma z Čísla Dvě, zalezla do baráku a zabouchla dveře.

Dáma z Čísla Dvě holt patří k jedincům, pro které je každá zeleň "tráva" – a "trávu" je třeba zavraždit, pokud chcete žít obklopeni krásou.

Přední zahrádku není snadné zalévat – zdroj vody je až v zadní kuchyni. Ale já a K. jsme ji zalévali, dokud se nezazelenala. Nové výhonky zmučené růže, skloněné nebezpečně blízko k popelnicím, jsme svázali provázkem a nasměrovali jinam. Týden co týden s K. odstraňujeme všechny bodláky, kontrolujeme růži a sbíráme odpadky, kterém sem pitomci naházeli.

A minulý týden růže vykvetla. Ze čtyř poupat se tři rozevřela naráz. Mají tu krásnou barvu "zaprášené růže", kterou nic nemůže ušpinit.

"Jsem ti říkal, že doroste!" holedbal se K.

"No jo. Tak ji teď hlavně neusekni mačetou. Není to rozmarýna."

"Seš blbá?" řekl K. "Dej mi pusu."

Nejlepší je, že si rozkvetlé růže všimla i můj manžel Jorubanka. "Moc hezká předzahrádka," řekla, když jsme se potkali v kuchyni. "Děkuju, že se o ni staráš. A ty květy – moc hezký."

----- Tak. A celé povídání málem skončilo jako růžový slaďák s happy-endem. Jenomže v sobotu do našeho domu dorazili dělníci, vyslaní Robem. Tři Angláni v mladším středním věku, jak vystřižení z představy, jakou většina z nás chová o fotbalových výtržnících či anglických bělošských nacionalistech. Byli břichatí, narvaní do nátělníků, s tetováním na vyholených lebkách. A mluvili mezi sebou tak, že Jorubanka z Čísla Dvě svou dvanáctiletou dceru radši poslala na celý den pryč. Tihle tři měli za úkol "dekorovat" místnost, ze které se před časem, ne zcela dobrovolně, vystěhoval jeden z nemilovaných sousedů, mladý Jamajčan s kriminálními sklony. Třeba říct, že se neflákali. Celý pokoj vymalovali, natřeli podlahu, zazdili díru po krbu. Tvářili se dost nebezpečně, a i když se k nám nechovali vysloveně sprostě, mám pocit, že se jim nelíbilo, že musí v sobotu těžce pracovat v domě plném přistěhovalců, kteří si užívají volna. Když odcházeli, vylili na naši předzahrádku škopek řídkého cementu či čeho. A povedlo se jim to tak dokonale, že je polovina vegetace zakrytá šerednou šedivou krustou.