Ramadán mubárak? O Londýnu zmučeném hladem a žízní

Před pár dny jsem se zastavila ve Whitechapelu v... no, ve velkém obchodním řetězci, radši nebudu říkat, v kterém, pro případ, že je to žalovatelné. Nad obřím, snad padesát metrů dlouhým regálem visel obrovitý nápis RAMADAN MUBARAK a regál byl naplněný žrádlem. Kvalitním a neuvěřitelně laciným. Byl to hotový sen každé indické, pákistánské, středovýchodní i severoafrické kuchařinky. Desítky druhů rýže v baleních různých velikostí, desítky druhů čočky a kuskusu, mámivě vonné koření, které jste si, věřte tomu nebo ne, i v tomhle supermarketu mohli koupit na váhu, jako na nějaké indické tržnici. K tomu všemožná čatný, omáčky a jiné pochutiny, prostě nač si vzpomenete. Ani já jsem neodolala a zakoupila sedmilitrovou plechovku olivového oleje – stála sedm liber! Tak polovinu, možná třetinu toho, co normálně.

Kolem regálu ale bylo prázdno. Právě začínal ramadán roku 2014 (přesněji řečeno 1435, podle muslimského kalendáře) a muslimové vesměs otráveně seděli doma, naštvaní, že ramadán letos padl zrovna na jedny z nejdelších dnů roku. (Příští rok to bude ještě horší: ramadán začne zhruba o měsíc dřív, protože muslimský rok je kratší.)

Nic proti kvalitnímu lacinému žrádlu – ale jak je možné, že supermarket přeje zákazníkům "šťastný ramadán"? Výraz "ramadán mubárak" jsem nikdy v životě nečetla ani neslyšela – a kamarádka muslimka mě ujistila, že nic podobného skutečně nikdo nikomu nepřeje. Ovšem, Íd mubárak, to je jiná. Íd, to je velký svátek a žranice na konci ramadánu – a k Ídu si věřící posílají papírové i elektronické kartičky tak jako křesťané i nekřesťané třeba k vánocům. Ale přát někomu šťastný ramadán, když je to měsíc vykoumaný přesně tak, aby během něj věřící šťastný nebyl, to je fakt docela přehmat.

Ramadán má mimo jiné sloužit k tomu, aby si lidé všech společenských vrstev uvědomili, jaké to je být chudý a nemít co jíst. Všichni, kdo se postí, nesmějí jíst ani pít doslova od nevidím do nevidím, po celý měsíc. Najíst a napít se můžou do sytosti před rozbřeskem a po setmění (v tomhle se jejich situace ovšem liší od situace skutečných chudáků, kteří mají hlad v jednom kuse).

Postit se v Mekce, v Medině nebo kdekoli na středním východě... no, je to nepříjemné, ale aspoň během roku není tak výrazný rozdíl v délce dne a noci. Když ramadán padne na léto, mučí vás sice žízeň, ale nanejvýš tak třináct, čtrnáct hodin denně. Na severu je to jiné. Když byl před několika lety ramadán v pozdním podzimu, muslimové se radovali (teda tak trochu tajně, protože přece nesmějí pochybovat o ničem, co určil Alláh, ale o to víc). Na zeď v taxikářské společnosti Caravan Cars, kde jsem pracovala, si mí afghánští a pákistánští kolegové pověsili ROZVRH RAMADÁNU a každou chvíli se chodili koukat, kdy už budou smět jíst a pít. Jakmile slunce oficiálně zapadlo, hodinu odmítli vozit zákazníky. Soustředěně se cpali. (Pozřeli neuvěřitelně obrovská množství jídla – každý z nich koupil v místním kebab shopu dvě nebo tři večeře a o ty se pak svorně dělili mezi sebou – ale i s dispečerem a ostatními šoféry. V měsíci ramadánu má každý muslim být obzvlášť štědrý, a tak na jídle nešetřili. Každopádně se zdálo, že jedí dvakrát víc než normálně – a taky žádný z našich muslimů o ramadánu nezhubl, dva nebo tři se dokonce zakulatili.)

Letos je to horší – dívala jsem se na rozvrh ramadánu pro město Londýn (dají se dokonce najít přesnější tabulky pro jednotlivé čtvrti, tohle je ta, kterou jsem našla pro Greenwich, tedy město na nultém poledníku): V pátek 27. června, kdy ramadán oficiálně začal, byl sehur (pokrm před rozbřeskem) ve 2 hodiny 47 minut ráno, slunce vyšlo ve 4:45 – a zapadlo ve 21:25, takže úderem 21:26 začal iftar (večerní pokrm). I kdyby si věřící na ranní pokrm dali hodinu (a to sotva, vždyť se musí ještě řádně pomodlit), vychází mi to na dobře osmnáct hodin bez jediného soustíčka a jediné kapky vody. To by asi většina z nás přežila, ale pokud možno vleže na zádech a s ustavičným remcáním. Muslimové musejí při ramadánu ustavičně pracovat, tak jako normálně. Smějí na sebe být tak trochu hrdí, ale nedávat to najevo. A kdyby si snad slovy nebo i v myšlenkách postěžovali na "zatracenej půst" nebo dokonce "zatracenej ramadán" – no, to by se merit, který získali půstem, okamžitě vytratil. Tak mi to aspoň vysvětlili mí afgánští kolegové šoféři.

Dívala jsem se i na ramadánové tabulky z Kiruny – to je město ve Švédsku, na polárním kruhu. Až do 16. července tam slunce vůbec nezapadá – tak co si počnou muslimové, ztracení na severu mezi Inuity? Kámoška to pro mě rozřešila: muslimové v zemích, kde nezapadá slunce, se postí ve stejných hodinách jako muslimové v Mekce. (Tím pádem jsou na tom letos o chlup líp než třeba muslimové ve švédské Uppsale.)

Zařídit to tak, aby se velká většina lidí v nějaké zemi jednou za rok měsíc postila – to mi nepřipadá jako nejhorší nápad. Kdyby doktrína nezakazovala i pití, přišlo by mi to dokonce jako docela dobrá metoda, jak lidi trošku od-rozmazlit. Většina muslimů, které mám kolem sebe, mi skutečně přijde mnohem tvrdší než většina křesťanů nebo ateistů – myslím tím tvrdší k sobě. Vstávat po celý život den co den před rozbřeskem, vyhýbat se alkoholu a všem omamným látkám a ještě jednou za rok prožít měsíc bez jídla a bez vody, to mnohého zocelí.

Že tenhle ideál řada muslimů v žádném případě nedodržuje, to je jiná. Fakt ale je, že většina muslimů v muslimských zemích nebo komunitách podobným způsobem skutečně funguje: islám klade velký důraz na komunitu, a pokud chcete vydržet se svou rodinou a sousedy, musíte jistá pravidla dodržovat.

(Zjistila jsem, že si někteří jinověrci myslí, že se o ramadánu musí postit všichni muslimové, tak připomínám, že to není pravda. Nepostí se děti do šestnácti nebo osmnácti – když na půstu trvají, smějí to obvykle zkusit, ale nikdo je k tomu nenutí --, nepostí se lidé příliš staří, nemocní ani těhotné a kojící ženy. V některých komunitách zůstává rozhodnutí, zda se postit, nebo ne, na člověku samotném: muslimský doktor ze Senegalu na našem středisku, pilíř senegalské komunity v jedné oblasti Streathamu, se o ramadánu zásadně nepostí: soudí, že ošetřovat pacienty je náročná práce, na kterou se musí plně soustředit, což by se mu při půstu nepodařilo. V jiných komunitách za vás tohle rozhodnutí učiní jiní. Většině postících se muslimů, které potkávám v Londýně, by jistě mohli tajně pít i jíst, ale věřím, že to nedělají.)

Včera vpodvečer jsem zašla do halal shopu v naší čtvrti koupit pro K. flák laciného kozího masa na guláš. V prodejně pracují Afghánci a Pákistánci, obvykle plní života, přátelští a vždy ochotní radostně smlouvat o cenu. Ale v pátém nebo šestém dnu ramadánu byli už všichni dobře jetí. Od sedmi ráno porcují maso a prodávají potraviny, neustále si myjí ruce v umyvadle v rohu – a  nesmějí se jídla a vody ani dotknout. Obvykle mě nadšeně vítají tak jako každého stálého zákazníka, ale tentokrát, když jsem jim popřála RAMADAN MUBARAK, jen cosi zamručeli a netvářili se zrovna nadšeně. Myslím, že během měsíce ramadánu pro ně nebude snadné milovat jinověrce. Tohle nejsou žádní islamističtí fanatikové, dokonce se bez cavyků zbavili kolegy, který nosil dlouhý oranžový vous a místo práce vedl zbožné řeči. Ale vůbec bych se nedivila, kdyby i oni v skrytu duše toužili udělat z Londýna islámský stát pramálo tolerantní k bezvěrcům a odpadlíkům, nedodržujícím ramadán. Postit se, když se postí všichni, je neskonale snesitelnější než tvořit ostrůvek hladu a žízně v moři sytých spoluobčanů, kteří vás mají za pitomce.

Ještě doplněk: Zrovna jsem se chystala blog ukončit úvahou nad tím, kdo asi pověsil nápis RAMADAN MUBARAK nad regál se žrádlem v supermarketu: byl to bezvěrec, byl to odpadlík, byl to drzoun, byl to manažer, který se snažil lézt muslimům do řiti a neuměl to..., anebo, jak navrhla kamarádka muslimka, Bangladéšan z bangladéšské čtvrti Whitechapel, který přes všechnu snahu neumí arabsky? Ale pak jsem v londýnských Metro novinách viděla celostránkový inzerát: Muslimská charitativní organizace nám připomíná, že ramadán je měsíc půstu, modliteb, rozjímání a nezvyklé štědrosti, a přeje nám všem RAMADAN MUBARAK. Takže je zas jednou všechno trochu jinak.)