Případ uklízečky Vifi

"A pak Stephena Jonese bez varování štípla do hyždí, jejich spodní části, načež ho třikrát pleskla po hyždích, jejich horní části, a opakovala 'Ty rošťáku! Ty rošťáku!'" předčítala ředitelka monotónním, odměřeně komisním hlasem s nádechem tragédie. "Když se snažil utéci, Vifi běžela za ním, v ruce výhrůžně vztyčenou hadici od luxu, a volala: 'Já vím, že jsi zlobivý chlapeček, zlobivý chlapeček'."

Ředitelka se odmlčela, abychom všechny měly čas její slova vstřebat a zděsit se. Zděsily jsme se. Některé poslušně, protože to přece byl jejich džob (třeba já), jiné doopravdy – protože Vifiino jednání je prostě nepřípustné (většina ostatních). Vifi samotná se nezděsila. Svého jednání rozhodně ne. Cosi mumlala zpola česky, zpola anglicky – vražedná směs pro tlumočníka -- a předsedkyně komise mě požádala, ať ji umlčím. Ještě dostanete šanci se hájit, vysvětlovala jsem Vifi už popáté, nejdřív musíme vyslechnout obvinění.

Vifi pochází odkudsi z jižních Čech a tuhle poněkud komickou přezdívku prý přijala za vlastní po pouhých pár týdnech v nové vlasti. Její pravé jméno, Jenovéfa, tu nikdy nedokáže vyslovit. Hned si mi na to postěžovala. A hned si mi postěžovala na půl milionu jiných věcí: Angláni neumějí vařit, strava je tady PŘÍŠERNÁ, Angláni neumějí uklízet, koukněte, co je tu všude špíny, Angláni jsou úplně pitomí, namyšlení a zlí, už deset let ji tu šikanují a dávají jí najevo jen pohrdání. V Čechách byla učitelkou ve škole. Tady je taky ve škole – ale dělá tu uklízečku! Přestože má lepší vzdělání než oni všichni dohromady: vystudovala dvě vysoké. Taky by se na to mohla vykašlat, nechat jim tady tu jejich hnusnou špínu, ona se s takovýma špinit nepotřebuje.

Remcání paní Vifi neustávalo a ředitelka se vzdala pokusů ji umlčet. Předčítala dál, mírně zvýšeným hlasem. "Na Vifiino počínání nemůžeme z našeho pohledu pohlížet jinak než jako na sexuální obtěžování člena našeho pracovního týmu. To je závažná věc." Nadechla se a zahleděla se na Vifi pohledem, který jsem nedovedla tak docela přečíst. Zdálo se mi, že se v něm mísí únava, vztek, zoufalá touha dělat všechno, jak se má (ředitelce nemohlo být mnoho přes třicet a byla to krásná, křehká žena, navíc blond – přesně ten typ, co se musí naučit zjednat si autoritu a – ovšemže v rámci norem – srovnávat druhé do latě, protože by bylo až příliš snadné srovnat do latě ji) – a taky cosi značně podobného soucitu, sympatiím, k nezvládnutelné uklízečce Vifi. Věděla stejně dobře jako všechni ostatní, že jestli teď Vifi z práce vyhodí, už nikdy ji nikdo nezaměstná. Vifi je přes padesát, špatně chodí (do práce a z práce jezdí na vozíčku, jakému se tu říká "mobility scooter"), kromě luxování a vytírání nic užitečného neumí... vždyť bez pomoci nedovede ani vyplnit dotazník.

Z paní Vifi ale, přes všecko remcání, vyzařovala jakási naivní, všeobjímající láska nebo co. Měla lidi kolem sebe evidentně ráda a jako milující babička nebo laskavá teta mohla být k nezaplacení. Za kamarádku by ji tady v Anglii sotva někdo chtěl, aspoň ne dlouhodobě – stačilo pár minut v její přítomnosti a bylo zřejmé, že veškerá pomoc a podpora půjde od druhých k ní a nikdy obráceně. Možná by jim z vděčnosti aspoň upekla koláč, jenže ti blbí Angláni neznají hrubou mouku (V tomhle se paní Vifi mýlila: hrubou mouku tu znají, anglicky je to semolina. Pravda, je tu příliš mnoho druhů mouky, než aby se v nich vyznala, a to šikovné rozdělení hladká-polohrubá-hrubá, na jaké byla zvyklá, tu nenajde.) Každopádně paní Vifi zaplétá v lidech hotový gordický uzel emocí, podivuhodně silných: nesnášejí ji, ale mají ji svým způsobem rádi, rozčiluje je, ale tak trochu jim chybí, když není nablízku, mají z ní hrůzu, ale udělali by ledacos, aby jí usnadnili život.

I členky koncilia, svolaného za účelem rozhodnutí, jestli paní Vifi z práce vyhodit, anebo ne, včetně čtyř nezávislých pracovnic, které ji nikdy předtím neviděly, byly Vifiinou osobností zasaženy. Ředitelka recitovala dál – provinění byl celý kopec. Dne toho a toho v dopoledních hodinách udeřila paní Vifi opakovaně školníka otevřenou dlaní do hrudi, čímž mu způsobila krevní podlitinu. ("No to se snad zbláznili," mumlala Vifi, "já ho jen poklepala po rameni na pozdrav.") Dne toho a toho v odpoledních hodinách uchopila paní Vifi bez varování kolegyni oběma rukama za prsa, stiskla je, nadzdvihla, zase pustila a pokusila se jí rozepnout halenku. ("Prosím vás! Vždyť je to mladá holka a takovou košili nosí, že už od dveří to vypadá, bůhvíjaký nemá visáky. Já jí jen chtěla vysvětlit, že si musí koupit lepčí podprsenku.")

Tak to šlo dál. Komise paní Vifi uvěřila, když přísahala, že člena pracovního týmu Stephena Jonese nehodlala sexuálně obtěžovat. "Vždyť je to mladej kluk!" hájila se. "Kolik je mu? Třiadvacet? Co bych si s takovým počala v posteli, s nemehlem nezkušeným? Já k němu mám vztah jako k synovci nebo vnukovi – jak vás vůbec mohlo napadnout, že bych ho snad chtěla do postele? To je naprosto směšný!"

(Paní Vifi do smrti smrťoucí nikdo nevysvětlí, že v některých lidských společenstvích není přípustné štípat do zadnice mladého kolegu, se kterým se navíc skoro neznáte, a honit ho s hadicí od vysavače. I když by mohl být váš vnuk.)

Co komise odmítala skousnout, to bylo Vifiino nezvratné přesvědčení, že jako starší, důstojná osoba má právo si určovat pracovní dobu a sama rozhodovat o tom, co se má uklízet – a kdy. Pokud se jí nechtělo luxovat v učebně, když byla zrovna prázdná, přišla to udělat v hodině angličtiny. Učitelčiny protesty neslyšela, protože přece byl zapnutý lux – a učitelka se, na rozdíl od Vifi, fyzického kontaktu neodvážila. Bylo třeba počkat, až bude vysáto, anebo na ni žalovat v ředitelně.

Na Vifi si nikdo nemohl stěžovat, že by snad předčasně chodila domů: zdržovala se ve škole až do večera, leckdy ji musel vykázat školník (ano, ten, co mu svou přátelskostí vyrobila modřinu). Když děti odešly domů, s oblibou uklízela v místnostech, kde se právě konala nějaká porada. V britských školách se často řeší problémy žáků i učitelů tak, že se svolá komise – snad každý den Vifi objevila místnost, kde zrovna probíhalo zasedání, a jala se horlivě utírat prach. Nebylo v lidských silách jí vysvětlit, že zasedání jsou důvěrná a nikdo nepozvaný v místnosti být nesmí.

Přes tohle všechno ale paní Vifi rozhodně není klasicky pitomá. Ani klasicky vulgární není – musela by se zaučovat roky, než by zvládla pavlačovou prostořekost a přezíravý výraz průměrné hajzlbáby 70. nebo 80. let. Spíš to vypadá, že duchem žije jinde – v jiné zemi, to zaručeně, a nejspíš taky o dvacet, pětadvacet let dřív. Těžko říct, co ji přimělo zmizet za Kanál v okamžiku, kdy díky Evropské unii měla povolení žít a pracovat v Británii. Evidentně sem nepatří. (Co já vím, třeba nepatřila ani do Česka třetího tisíciletí, jen to nebylo tak nápadné.) Možná skutečně bývala učitelkou – v dobách, kdy uklízečky patřívaly k nejdůležitějším osobám v kterémkoli podniku a ředitelé je na slovo poslouchali. Protože ředitelů bylo jako máku, zato uklízečky k mání nebyly. Teď paní Vifi nevěří svým očím: dotáhla to v Londýně na uklízečku, ale ta mladá čůza ředitelka neprojevuje dostatečnou úctu a pokoru.

Ať je to jak chce, mám z toho smíšené pocity. Vytáhli na ni vysokou kartu – sexuální obtěžování v jednom případě, fyzické napadení v několika. Ředitelka ji informovala, že za takovéhle věci by na ni mohli zavolat policii... a zároveň se tak trochu omluvila, že na ni tohle eso vytáhli. "Musíte pochopit, Vifi," říkala skoro prosebně, "že kdyby kterýkoli muž štípl do zadku mladou kolegyni, nejspíš by byl okamžitě propuštěn. I když vám věřím, že... že v tom nebylo nic sexuálního, nesmíte tohle dělat ani vy."

Členky komise se prý předevčírem sešly, aby rozhodly, jak s Vifi naložit. Vsadím se, že z téhle české dámy dostaly všechny pěkný bolehlav. Tohle rozhodně není rutinní případ. A navíc je Vifi taková bezbranná...

Dnes vpodvečer se dozvím, jak to s ní dopadlo, a jestli vás to zajímá, můžete si to přečíst.