Papeženci, nebo mohamedáni? ...anebo gayové?

Byla to podivná "konference". Na jedné straně stolu seděla Amirova máma, dívka ze Slovenska, nanejvýš sedmnáctiletá, a její rodiče a teta. Na druhé Amirův tatínek, nanejvýš dvacetiletý, a tři generace jeho příbuzných, samé ženy – od babičky přes matku a dvě tety až po mladší sestru. V čele seděl nezávislý sociální pracovník, dreadatý chlapík z Barbadosu, a čtyři sociální pracovnice – dvě na každou rodinu. Na rohy stolu jsme se vmáčkly my dvě tlumočnice, jedna ze slovenštiny, druhá z arabštiny. Projednávalo se, komu připadne Amirek.

Narodil se zcela neplánovaně asi před rokem. Sylvia si to se Safulem párkrát rozdala krátce poté, co se s rodinou přestěhovala do Anglie – zdál se jí tenkrát šaramantní a moudrý, úžasně rozuměl tomu velikému světu, ve kterém se ona zatím neuměla orientovat ani náhodou. Když přišla na to, že je to natvrdlý synek rodičů žijících už léta na podpoře, který nevystudoval ani střední školu, zato má za sebou dva pobyty v odvykacích centrech kvůli drogám a několikrát byl zatčený, už byla v tom. Blesklo jí hlavou, že by si to mohla nechat vzít, samozřejmě, ale Saful o tom nechtěl ani slyšet. Jak ji to vůbec mohlo napadnout – zavraždit jeho miminko? Ne, to jí nedovolí, on svého syna už teď miluje!

Miloval taky, jak se ukázalo, šest nebo osm dalších děvčat, se kterými se utěšoval, když se na něj Sylvia zrovna hněvala. Ale se žádnou zatím, jak se zdálo, nezplodil potomky.

Sylviini rodiče, praktikující katolíci, by se taky nesmířili s interrupcí. Sylvia dítě porodila – a hned se do něj zamilovala. Amirek byl rozkošný. Přestože oba rodiče měl hnědooké, on na ni hned po narození vykulil veliké modré oči.

Sylvii nikdo nevysvětlil, že novorozené děti mívají modré oči.

Sylviini rodiče se okamžitě zapojili do péče o vnuka. Ze Slovenska přijela dokonce i teta. Sylvii slovíčkem nevyčetli, že si to takhle zařídila. Mohla dál chodit do školy a spřádat plány do budoucna. Když na to nebyla sama, péče o Amirka ji nijak nevyčerpávala.

Pak ji ale Safulova rodina udala na sociálce. Prý se o dítě vůbec nestará, nedává mu, co potřebuje, a ani milujícího otce, ani milující babičku a tety z tatínkovy strany k němu nepustí. Sylvia se ani nestačila vzpamatovat, a už jí dítě chtěli odebrat.

Přiznala, že není tak docela nepravda, když Saful tvrdí, že z jeho návštěv nemá velkou radost. Na dítě se stejně ani nepodíval, jen jí pořád něco vytýkal. S tchýní (tedy osobou, která by byla její tchýně, kdyby se Safulem byli oddáni) to bylo ještě horší. Sylvia je krásná hodně křiklavou, málo andělskou krásou: na hlavě má deset kilo vlasů, které jí sahají až do pasu, má vznosnou, i když možná trochu silnou postavu a velká prsa, která se nebojí vystavovat v přiléhavých svetřících. Když k tomu připočtete silně nalíčený obličej a střevíčky na vysokých podpatcích, v kterých se ráda nosí po ulici, není tak těžké pochopit, proč jí tchýně nadává do prostitutek. Člověku neobeznámenému se způsobem, jakým se dnes oblékají mladé dívky na Slovensku, i ty s hluboce věřícími rodiči, by si ji snadno spletl s exkluzivní, drahou hotelovou k---ou. Dvakrát nebo třikrát prý tchýně Silvii zfackovala – za co, to nikdy přesně nepochopila. Teď už mluvila dobře anglicky – ne jako před skoro dvěma lety, když se seznámila se Safulem – ale s tchýní se nedomluvila. Safulova matka se nikdy neobtěžovala naučit pořádně anglicky, a čím byla rozčilenější, tím víc arabštiny míchala do špatně vyslovovaných anglických vět. Není tak těžké pochopit, proč Sylvia o časté styky s tchýní neměla zájem.

"Konferencí" jako ta dnešní už měli aktéři tohohle příběhu za sebou šest nebo sedm. Tahle měla být poslední – nejdůležitější, pak celý případ půjde k soudu. Dreadatý Barbadosan, který celému shromáždění předsedal, muž, který si očividně pokoušel přidat roky, aby vizuálně nabyl na vážnosti – vzal si na to střízlivý šedý oblek, nenápadnou kravatu, masivní brýle – na základě dnešní konference napíše posudek, ve kterém soudu doporučí, komu svěřit dítě do péče: matce, otci – anebo pěstounům, pokud mu ani jedna strana nepřipadá způsobilá k jeho výchově. Už měl u sebe odborné posudky od lékařů – Sylvia i Saful i jejich rodiče se museli podrobit psychologickému vyšetření, které mělo určit, zda jsou způsobilí vychovávat dítě. Saful musel navíc i k psychiatrovi, protože neměl čistý trestní rejstřík.

Předsedající se s námi o výsledky nepodělil, ale Saful zřejmě příliš neuspěl, protože si jeho rodina, jeden přes druhého, stěžovala na posudkového lékaře. Sylviini rodiče přispěli pár vlastními postřehy k osobě otce svého vnuka -- a začalo být těžké cokoli tlumočit. Dvě sady příbuzných neměly společný jazyk, ale ječet na sebe uměly.

Po pár minutách Barbadosan praštil do stolu a zjednal ticho. Ve vteřině si všichni uvědomili, že musí působit co nejlepším dojmem. Provinile zmlkli.

Už nějaký čas bylo zřejmé, že dvě strany tohohle stolu v těsné konferenční místnosti spolu vedou nepřiznanou, ale o to úpornější náboženskou válku. Sylviini rodiče se děsili představy, že z jejich vnuka vyroste mohamedán ne nepodobný – ó hrůzo – vlastnímu tatínkovi. Safulova babička, máma a tety naproti tomu div neomdlely hrůzou u vidiny, že z jejich Amira vyroste kafír a ještě ke všemu ho možná odvezou do nějaké příšerné neznabožské země.

A k tomu navíc nikdo nevěděl, k jakému náboženství se hlásí předsedající. Barbadosan, který se mi ze začátku, přiznám se, zdál poněkud pomalejší a ne zrovna břitkého rozumu, byl podle všeho skvěle vybraný: nikdo nemohl tušit, k jakému náboženství se kloní. Mohl být vášnivý křesťan jako spousta lidí z Karibiku. Mohl být muslim – k islámu v posledních padesáti letech konvertovala řada amerických i karibských černochů, když se jim křesťanství zdálo moc "bělošské". Mohl být rastafarián – koukněte na ty dready. Mohl být, coby muž vyrostlý v neznabožské Anglii, ateista nebo agnostik... Obě rodiny usoudily, že bude vhodnější příliš nevystavovat na odiv vnější projevy své víry.

Všechny muslimky včetně babičky tu seděly s obnaženými hlavami, ty starší byly zjevně nesvé. (A jakmile setkání skončilo a ony vycházely ven, začaly si se zjevnou úlevou vlasy ovazovat šátkem – připomínaly mi starší Zápaďanky, které se sice, když na to přijde, odváží vyjít na pláž nahoře bez, ale jakmile se dosluní, vděčně si obléknou podprsenku a hned se cítí lépe.)

Sylviina teta si jednu chvíli nervózně pohrávala s maličkým křížkem na krku, pak si ale uvědomila, co dělá, a schovala řetízek pod blůzu.

Ani v těch nejnapjatějších momentech, kdy na sebe příbuzní řvali, si nikdo nedovolil zmínit se o víře. Jistě, muslimky dávno věděly, že jim u britských úřadů zbožnost moc nepomůže. Ale překvapilo mě, že to pochopili i katolíci ze Slovenska, kteří v Anglii strávili teprve dva roky.

Tahle země zřejmě dovede způsobit, že si i ti nejoddanější věřící uvědomí, že jejich víra není jediná.

...Moc ráda bych čtenáře informovala, jak to dopadlo. Komu připadl Amir? Vyroste v Anglii, nebo na Slovensku – anebo někde v Jordánsku? Stane se z něj Slovák, anebo Arab? Anebo prostě Brit? Půjde ve šlépějích svého tatínka, kterého jeho příbuzné zjevně poslouchají – jen proto, že je muž? Anebo z něj vyroste poctivý, zodpovědný člověk? (A ostatně, rvali by se příbuzní – ať už katolíci, nebo muslimové – i o holku?)

Bohužel se, tak jako u spousty tlumočnických příběhů, nemám možnost dozvědět, co se nakonec stane. Asi za měsíc prý půjde případ k soudu – ale u toho já už nebudu. Nemůžu dělat nic jiného, než Amirovi držet palce.

Když se mě Glen, můj tlumočnický agent – a "pravý" bílý Angličan, zvědavě zeptal, o co šlo (byl zmatený: ještě nikdy předtím k jednomu případu neposílal zároveň slovenskou a arabskou tlumočnici), přiblížila jsem mu, o co šlo. "Co myslíš, Glene, jak to dopadne?" chtěla jsem vědět. "Komu soud v Anglii tohle dítě přiřkne? Papažencům, nebo mohamedánům?" (Glen je praktikující ateista "bez jediné zbožné kůstky v těle".)

Glen se ďábelsky zasmál a řekl: "No nevím. Tohle fakt netuším. Ale nejvíc by se mi líbilo, kdyby ho soud rodičům prostě sebral a dal ho k adopci někomu normálnímu – třeba řádně oddané dvojici gayů. V téhle zemi bych se tomu vůbec nedivil."