Propasti a pasti Hory Zlata

Víte, co je to Hora Zlata? Jak jsem se nedávno dozvěděla, Číňané tak říkají Anglii (a pravděpodobně i Americe, Austrálii, Kanadě a všem ostatním zemím, o kterých se kdy doslechli, že se tam dá snadno přijít k penězům. Podle legend dokonce pouhou prací. Toho samozřejmě využívají všemožné živly z řad Angličanů (a taky Američanů, Australanů, Kanaďanů a tak dál), kteří do země pašují nadějeplné Číňany, za cenu deset až dvacet tisíc amerických dolarů za kus. Ti pak pracují prakticky zadarmo na farmách nebo v ilegálních fabrikách, leckdy mnoho let, dokud neumřou nebo je nechytí imigrační (to druhé je méně pravděpodobné). Tyhle dobrovolné otroky je radost pašovat: bývají malí a hubení, je překvapivé, kolik jedinců se vejde do bedny od pračky, a navíc jsou poslušní: ochotní riskovat život a udělat cokoli, aby se dostali na tu Horu Zlata.

I největší zoufalci z řad Afghánců, Iránců či Kurdů se občas zdráhají nechat si obalit hlavu do igelitu – jen na pár hodin, než překonají hranici --, aby je nevyhmátla čidla, měřící množství oxidu uhličitého pod plachtou náklaďáku. Číňané, jak jsem aspoň slyšela, radostně strkají hlavy do plastikových pytlů – a pokud nepřežijí, jejich rodiny stále dluží pašerákům mnoho tisíc amerických dolarů. A ty je v Číně mnohem snazší vymáhat na příbuzných, než v Afghanistánu nebo na Středním východě.

Teprve díky nově zavedenému přístroji, který dokáže na dálku rozpoznat tlukot lidského srdce, se podařilo příliv dobrovolných otroků z Číny trochu omezit. I když bych se vůbec nedivila, kdyby si Číňané, ve snaze proniknout na Horu Zlata, nechali – jen na pár minut, jen než překonají hranici – zastavit srdce...

Ve srovnání se životem dobrovolných otroků ze zemí jako Čína, je život nás, nových příchozích ze zemí Evropské unie, procházka rozkvetlým sadem. A tak se skoro stydím napsat o dvou "pracovních" příhodách, které se staly mně a kamarádce Katce. Vlastně o nic nešlo – obě máme fůru dalších možností, jak si pár liber přivydělat. Ale vypovídá to o způsobech, jakými – zcela legálně – vydělávají některé podniky na zaměstnancích.

Omyl – ne na zaměstnancích. Na lidech, kteří pro ně pracují, a přitom zaměstnanci nejsou.

Já jsem před pár týdny objevila inzerát: tlumočnická agentura v Croydonu hledá zkušeného tlumočníka, mluvícího česky. Normálně bych si inzerátu nejspíš nevšimla, ale přeposlala mi ho kamarádka původem z Bratislavy, která už pár neděl marně hledá v Londýně práci – jakoukoli. Tlumočnictví by ráda brala, jenže neumí tak dobře anglicky.

Inzerát mě nadchl: ze všech řečí hledají zrovna rodilého mluvčího češtiny? Odpověděla jsem, což obnášelo pověsit své cévéčko na jakousi obří webovou stránku, která tyhle údaje shromažďuje, a zodpovědět, písemně, pár otázek. Učinila jsem tak kolem půlnoci.

Druhý den ráno se mi ozvala agentka z agentury: prý jsou z mých pracovních zkušeností nadšení – a opravdu jsem tlumočila pro State Department ve Spojených státech? Jsem ochotná podstoupit pracovní pohovor? Řekla jsem, že jistě, a ona pravila, že mi odpoledne zavolá. Nestalo se nic – a já na agenturu pozapomněla.

Po čtrnácti dnech znovu zvonil telefon: slečna vysvětlila, že je agentkou agentury ---------- (té samé, u které jsem žádala o práci), že mé cévéčko objevila na netu a že přesně odpovídám tomu, co požadují po českém tlumočníkovi, kterého potřebují v Croydonu. A jsem-li ochotná podstoupit pracovní pohovor?

Řekla jsem, že jistě, a ona mi po půl hodině skutečně zavolala. Výslech, kterému mě pak podrobila, jsem nezažila léta letoucí. Ovšem, potřebuje se ujistit, že mám pracovní povolení a že platím daně. Chce vědět, že vím, jaké jsou povinnosti tlumočníka, a co si smí a nesmí dovolit. Dává smysl, že se ptá na to, kdy jsem ochotná pracovat, a jak daleko jsem ochotná za prací dojíždět. I dotaz na počet dětí pod 18 let, které se mnou žijí ve společné domácnosti, dává smysl, i když si nejsem jistá, jak moc je legální. Kdybych měla malé děti, nebylo by pro mě tak snadné jezdit narychlo za prací. Ale ptát se mě, jestli jsem svobodná, vdaná nebo rozvedená, jestli s někým žiju, a jak dlouho – co je agentuře do toho? To snad nemá co dělat s tím, jak zvládám práci tlumočníka...?

Všechno jsem ale slečně prozradila a nechala si pro sebe poznámku, že se má babička vdávala jako panna (jistě tam na to má kolonku). Slečna si to všechno ťukala do stroje. Trvalo to skoro hodinu.

Agentura -------- nenabízela žádné zázraky. Patnáct liber za hodinu, a nehradila dopravu. Když cestujete přes město během ranní špičky, přijde vás lístek klidně na patnáct či víc. Ale tohle měly být džoby nedaleko ode mě, na místech, kam bych se za čtyři libry dostala autobusem. Zbyde mi jedenáct – když teda nepočítám daně.

(Má nejmilejší agentura, pro kterou pracuju už léta, platí za první hodinu 20 liber, hradí dopravu, dává padesátiprocentní přídavky za práci večer nebo v sobotu, a když mě pošle někam do horoucích pekel mimo Londýn, dá mi i něco navíc za ztracený čas.)

I tak jsem projevila zájem pro agenturu ---------- pracovat. Proč ne? Bude to další zdroj chabých, ale přece jen nějakých příjmů. Slečna mi sice nedovedla říct, ani přibližně, kolik asi tak džobů za týden nebo za měsíc můžu očekávat, ale vysvětlila mi, že abych pro ně mohla dělat, musím projít čtyřfázovým procesem: právě jsem prodělala první fázi – pohovor. Velmi úspěšně. Fáze dvě a tři – to bude zkouška z angličtiny a tlumočnický džob nanečisto. Fáze čtyři pak celodenní kurz, v němž mě zasvětí do mých povinností.

Když mi řekla, že na kurz můžu jít už jedenáctého, za týden, zaradovala jsem se, že pro ně budu tlumočit ještě dva měsíce, než na nějaký čas zmizím.

"Moment?" zarazila se slečna. "Vy tu nebudete celý rok?" Řekla jsem, že ne. Že jezdím do vlasti nejméně dvakrát za rok, obyčejně na šest neděl či víc. Souvisí to s mou jinou prací. Možnost na chvíli zmizet, to je hlavní důvod, proč hledám práci u agentury, chci být na volné noze.

Zdálo se, že dobře neslyší. "Moment, vy odjedete?"

"Zase se vrátím," řekla jsem. "A jakmile tu zase budu, budu pro vás ráda pracovat."

"Ach, no to je ovšem jiná. Musím se zeptat nadřízených."

Volala mi za další hodinu. Je jí to hrozně líto, byla bych výborná kandidátka a skvěle by se se mnou spolupracovalo. Jenže já odjedu! Proč jsem jí to neřekla hned, ještě před pohovorem?

"Ale já přece nehledám zaměstnání. A vy mě nechcete zaměstnat. Nenabízíte mi pravidelnou gáži, placenou dovolenou ani prémie. Čekala bych, že mi poskytnete určitou svobodu."

"No, víte, vy o tom uvažujete jako o práci na volné noze, my jako o místě, které je třeba zaplnit. Byla byste ochotná zůstat v Londýně – aspoň na rok?"

"Můžu o tom zauvažovat," zalhala jsem jí dnes poprvé, "ale můžete mi říct – aspoň přibližně – kolik asi džobů od vás můžu čekat? Tři denně? Dva týdně? Jeden měsíčně? Můžete mi aspoň tohle říct?"

"Je mi líto. To opravdu nemůžu vědět."

"Můžete mi zaručit, že když zůstanu v Londýně celý rok, dostanu od vás aspoň jeden džob?"

"Jak říkám. Nic slibovat nemůžeme."

A tak – velmi zdvořilým rozloučením – skončila moje práce pro agenturu --------. Která chtěla, abych se zavázala, že jak je rok dlouhý, nevytáhnu paty z Londýna, budu den co den připravená tlumočit za méně než minimální mzdu (když započítáte i cestu) -- a přitom se nebyla ochotná zavázat ani k tomu, že mi v průběhu toho roku zajistí jeden jediný džob za patnáct liber.

Tohle už bylo po mocté, co jsem se přesvědčila, že mnohé agentury obcházejí – zcela legálně – veškeré pracovní zákony. Tím, že nabídnou uchazečům práci na volné noze, nezavazují se vůbec k ničemu – a je na uchazečích, k čemu se – podepsáním smlouvy – zaváží on sami. Jak pohodlné. A žádné odbory ani soudy vám nepomůžou.

Myslela jsem si, že jsem díky agentuře ------ zažila drobné, ale zajímavé dobrodružství, a vyprávěla jsem to kamarádce Katce.

A ta mě přetrumfla. Je fotografka, snaží se uchytit a už několik let fotí interiéry pro jednu filmovou agenturu. Napadlo ji, že by si mohla přivydělat, a přihlásila se u agentury s nemovitostmi, která potřebuje fotky interiérů. Poslala jim fotky z portfolia (má jich už tisíce, a krásných), a oni se nechali slyšet, že ji chtějí. Tedy pravděpodobně. Platí prý 40 liber za zakázku – tedy za nafocení neurčitého počtu místností v bytě, do kterého ji pošlou. Každá místnost musí být nafocená nejméně čtyřikrát – ze všech čtyř rohů, včetně záchodů, koupelen a spíží. Poslali jí mnohastránkový manuál s instrukcemi, jak přesně mají fotky vypadat – fotograf prý má 12 hodin na to, aby objekt nafotil, zasedl za počítač a fotky přivedl k dokonalosti. Když se jim fotografie nezalíbí, mají právo ho poslat na místo znovu – pochopitelně zadarmo.

Katka si spočítala, že ze slíbených 40 liber utratí nejméně deset za dopravu, a nebyla nadšená představou, že za zhruba poloviční částku, než by si vydělala, kdyby za minimální mzdu dejme tomu zametala ulice, prosedí zbytek dne u počítače a bude přivádět fotky k dokonalosti, definované agenturou. Přesto byla ochotná do toho jít. Jenže jí agentura zadala úkol: během 12 hodin nafotit a zpracovat fotografie vlastního bytu, jako by to byla zakázka. Širokoúhlé objektivy byly zakázané, právě tak jako focení na výšku. Katka strávila několik hodin šplháním po vlastním bytečku s fotoaparátem a přestavováním nábytku, aby se vešel do záběru – a pak ji přítel poprosil, ať toho nechá. Jak si agentura vůbec může dovolit po ní žádat, ať nafotí místo, kde žije? Katka má v portfoliu tisíce skvělých fotek interiérů. Proč se jí, proboha, tak pletou do soukromí?

Takže mě Katka přetrumfla. Přesněji řečeno: agentura, pro kterou nebude pracovat Katka, přetrumfla agenturu, pro kterou nebudu pracovat já. Jak říkám, není všem dnům konec a jak já, tak Katka si můžeme vybrat mezi mnoha jinými agenturami, pro kterou chceme pracovat. Bohužel je výběr čím dál těžší. Mnohé agentury se v posledních pár letech naučily, jak lidi využívat.

Staly se vykořisťovatelskými továrníky jednadvacátého století, institucemi, které si i v zemích se skvělými zákony na ochranu zaměstnanců mohou vůči lidem, kteří pro ně pracují, dovolit téměř všechno. (Jen je nesmějí nazývat zaměstnanci.)

Ale, jak říkám, tohle jsou jen detaily, o kterých jsem se dnes chtěla zmínit. I přes podobné drobné nedostatky je Anglie stále Horou Zlata, kvůli níž si mnozí Číňané s nadšením navléknou na hlavu igelitový pytlík – a doufají, že přežijí.