Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

U nebeské brány: zdravotnictví v Čechách a v Anglii

12. 06. 2008 7:50:00
Tohle mi včera psala Dora, moje nejlepší přítelkyně v Londýně. Zrovna prý prožila tu nejděsnější půlhodinu svého života...

"Před časem, i přes hrůzostrašnou zkušenost s výtěrem, kterou mi barvitě popsala moje kamarádka, jsem se odvážila a šla na preventivní prohlídku, kterou se rozpozná rakovina děložního čípku.

Zde v Londýně neprovádí vyšetření jen specializovaný lékař, ale zdravotní sestra takzvaného obvodního lékaře. Sestra na mě byla moc hodná, ubezpečovala mě, že patří mezi nejlepší a že toto vyšetření dělá I lékařkám jejich kliniky a určitě mě při tom vyšetření nezraní.

Vyšetření trvalo snad jednu minutu, podstatně kratší dobu než soukání oblečení dolů a nahoru. Pak mi tento andílek zdravotnictví Spojeného království vysvětlil, že mi do šesti týdnů buď přijde dopis, anebo že to bude v pořádku... Jak šel čas, já na toto vyšetření zapomněla.

Až dnes jsem zavolala z práce svému partnerovi, jestli nemám nějakou poštu, a on mi oznámil, že mám jen jeden dopis - z oddělení preventivní medicíny.

Mně se v prvních minutách promítl celý můj krátký, třicetišestiletý život. A hned jsem začala přemýšlet, co všechno musím stihnout. Nejdříve mě polilo horko z toho, že bych tady měla nechat dcery samotné. Vždyť mě potřebují a jsem prakticky jediný člověk, kterého mají! I když mají své otce, kteří na ně kašlou, a babičku, která je sice miluje, ale žije v úplně jiném mikrosvětě své vesnice a asi by nedokázala podporovat jejich sny a přání. Jako například sen mé mladší dcerky, která je od svých čtyř let rozhodnutá být módní návrhářkou. Zalistovala jsem na internetových stránkách, abych si zjistila co nejvíce o léčbě rakoviny děložního čípku, a začala přemýšlet, co všechno musím udělat, dokud nejsem oslabena nemocí...

Po těchto prvních minutách úvah jsem zavolala příteli a donutila ho, aby mi ten dopis přivezl do práce. Nejdříve se divil, proč tak panikařím, až jsem mu vysvětlila, co mi zdravotní sestra řekla po mém vyšetření ohledně dopisu, který pošlou jen v případě, že něco nebude v pořádku. Poté nastartoval svého červeného motorového oře, byl tady za chvilku i s dopisem a čekal, až ho otevřu.

Přelítla jsem první řádky: "Píšeme vám, abychom vám oznámili, že jsme provedli test na rakovinu děložního čípku a výsledek je NORMÁLNÍ."

Asi nade mnou stojí všichni andílci a ví, že se musím o své holčičky postarat. Stojí nade mnou věrně, stejně jako před lety, když jsem málem umřela po operaci ledviny. A když jsem už stála před branou a vysvětlovala jim, že ještě nemohu odejít, protože moje dcera má jen mě.

Jsem šťastná, že jsem zdravá. A chtěla bych tímto vyjádřit obdiv všem, které nedostaly takovou odpověď a které se nyní léčí a bojují s touto zákeřnou nemocí. Přeji všem, aby se uzdravily a mohly se těšit z každého normálního dne."

Uf, to jsem si oddychla! Kdyby se s Dorou něco stalo, kdo by mi zdobil blog obrázky? Vzhledem k tomu, že já jsem byla ta kamarádka, která jí vyprávěla horory o odběru buněk z děložního čípku (moje sestřička evidentně žádná expertka nebyla a já jsem potom tři dny krvácela, o tom, že jsem si celý den nemohla sednout, ani nemluvě), dobře vím, jaké to je, čekat na výsledky. Taky jsem na to za těch šest či osm týdnů pozapomněla, ale naštěstí jsem byla zrovna doma, když pošťák osudnou obálku prohodil dírou ve dveřích, takže jsem neměla čas se vyděsit.

Já osobně si nevzpomínám, že by mi sestra (ta, která mi, s prominutím, poněkud natrhla nechci říct co) při odběru říkala, že v případě dobrého výsledku žádný dopis nedostanu. V severním Londýně, kde bydlí Dora, je to možná dělají jinak než v jižním, kde bydlím já.

Ale zažila jsem jinou věc, už je to přes dva roky. Zašla jsem, ještě v Praze, na preventivní vyšetření, jestli nemám rakovinu prsu. Žádné symptomy jsem neměla, dokud mi vlídný postarší doktor odborně neprohmatal "žlázy" a nezanesl cosi šeredného do předkresleného diagramu. Byl to moc pěkný předkreslený diagram - dvě krásné kružnice s bradavkami uprostřed. Do té levé kružnice lékař namaloval červenou propiskou křížek a řekl, že tam něco našel, tak ať si domluvím, kdy můžu přijít na další vyšetření.

Hned jsem běžela za sestřičkou, která mě objednala na ultrazvuk. Měla jsem přijít asi za osm týdnů. Předposrala jsem se podobně, jako má nejlepší londýnská kamarádka. Škemrala jsem, ať mě objedná na nějaké dřívější datum, říkala jsem jí, že osm týdnů nepřežiju, dřív umřu hrůzou nebo preventivně skočím z mostu. Říkala jsem jí, že moje matka umřela právě na rakovinu prsu, kterou jí našli, zrovna když byla stejně stará jako já teď. Sestřička nebyla protivná ani nelidská. Jen nesmlouvavá. Jiný termín prostě neměli.

Vyřešila jsem to po svém. Odjela jsem do Anglie a okamžitě zašla za obvodním lékařem. Přestože jsem dosud nepracovala a samozřejmě neplatila zdravotní pojištění, obvoďák vyslechl mé nářky, s mnohými omluvami mě prohlédl, řekl, že nenahmatal nic, ale je obvodní doktor, ne ňadrolog, a poslal mě do centra specializovaného na preventivní vyšetření prsou.

Vyšetřili mě hned příští středu, pět nebo šest dní nato. Smáčkli mi každou žlázu třemi způsoby a prorentgenovali je. Něco se jim nezdálo, požádali mě, ať chvilku počkám, a za dvacet minut mě vzali na ultrazvuk. Chvíli si se mnou hráli, řekli, že nic nenašli, ale ať ještě chvilku počkám. Za dalších dvacet minut mě pozvali znova, že prý srovnali mamogram se sonogramem a ještě se chtějí na něco podívat. Podívali se a rozhřešení přišlo během dalších deseti minut: bez nálezu.

Ze srdce mi spadl kámen velikosti Krkonoš. Do Čech už jsem se nevrátila, a přiznám se, že jsem ani nezrušila termín vyšetření, na které jsem byla objednaná. Ne že bych na to neměla dost času - zbývalo ještě skoro sedm týdnů.

Za pár dní přišel dopis z nemocnice. Lékař, jemuž jsem byla na středisku svěřena do péče (Pákistánec, který se mě po mém příchodu vyptával na symptomy a sepisoval se mnou anamnézu) mi "s radostí sděloval", že při bedlivém vyšetření mých prsou nebylo nalezeno nic, co by shledávali závadným. Ovšem, byl to dopis vytištěný podle vzoru v počítači, ale i tak mě jeho tón potěšil.

Málo platné, tady v Anglii se, když jsem zrovna pacient, necítím jako číslo. Nebo jako další práce, za kterou zdravotníkům nikdo nezaplatí přesčasy. Ano, já vím, nezaplatí. To ale neznamená, že nejsem člověk, lidská bytost se svými starostmi a radostmi, se svými tajemstvími a poklesky a strachy... strachy, z nichž jeden z nejhorších je hrůza z rakoviny.

No, prozatím to pro Doru a mě dopadlo dobře. Fakt je, že kdyby se někdy v budoucnu stalo, že to tak dobře nedopadne, stejně nechci být číslo ve statistikách! Rakovina prsu nebo děložního čípku je vcelku běžná věc a zdravotníkům jistě připadá nudná. Ženská se nejdřív podělá hrůzou, pak jde na operaci a/nebo chemoterapii, pak se vyléčí, anebo ne. Jistě, je to tak, v tom se my ženy moc nelišíme. Ale stejně každá z nás prožívá svou bolest či úděl jako jedinec.

Zdá se, že v Anglii to lékaři a zdravotníci chápou. V Čechách máme, až na výjimky, výborné lékaře, ale většině z nich - až na výjimky - přece jen něco chybí: jistý druh lidskosti. Neustálé uvědomování si, že i když je nás pacientů moc, všichni si stěžujeme na podobné věci a příznaky našich chorob jsou si k uzívání podobné, přece jen máme každý svou osobnost a naše starosti a strachy jsou možná nudné pro profesionála, ale pro nás jednotlivce jedinečné.

Pro nás jedince je to otázka života a smrti.

Autor: Iva Pekárková | čtvrtek 12.6.2008 7:50 | karma článku: 36.65 | přečteno: 6646x

Další články blogera

Iva Pekárková

Jak se K. stal mocným čarodějem

Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.

3.4.2017 v 8:35 | Karma článku: 38.25 | Přečteno: 4081 | Diskuse

Iva Pekárková

Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.

Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli

14.3.2017 v 9:07 | Karma článku: 35.68 | Přečteno: 3820 | Diskuse

Iva Pekárková

O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen

Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.

8.3.2017 v 9:04 | Karma článku: 37.43 | Přečteno: 3503 | Diskuse

Iva Pekárková

Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge

Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík

6.3.2017 v 9:12 | Karma článku: 31.75 | Přečteno: 1453 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Josef Komárek

O tom, jak komunisti zničili průmysl, zničili zemědělství, zničili venkov, atd.

Také o harmonii v letech 1970-90. O tom tady několik autorů už napsalo řadu hloupostí. Mně byl komunistický režim také do jisté míry protivný, ale to není důvod k tomu psát hlouposti. A protivný? To vůbec nelze srovnat...

21.9.2017 v 13:55 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 7 | Diskuse

Stanislav Cigánek

Kniha Genesis a evolucionistické předsudky

Mojžíš i Abrahám vyrostli ve velmi vyspělých a vzdělaných civilizacích. Neexistuje žádný důvod proč by nemohli sami napsat své příběhy a slova, která k nim Bůh mluvil.

21.9.2017 v 11:51 | Karma článku: 7.17 | Přečteno: 185 | Diskuse

David Vlk

Zápisky svatebního fotra, část první-"Budu sa ženit tato!"

Vzhledem k tomu, že nastávající snacha si o Vás stejně myslí, že jste pako, tak na tyhle moje rady rychle zapomeňte a běžte si vyřídit nový kontokorent.

21.9.2017 v 11:07 | Karma článku: 22.84 | Přečteno: 622 | Diskuse

Jana Slaninová

Inspirace Radkou K.: láska přes internet - skutečnost nebo mýtus?

Seznámení přes internet má svoje výhody i úskalí. Když člověk/žena pomine a promine dotazy typu: "Jakej máš zadek? Co takhle sex?" Nebo vzkaz: "Mám ho velkýho. Chceš ho vidět?" Když to vezmete sportovně, víte předem co nechcete.

21.9.2017 v 11:05 | Karma článku: 11.39 | Přečteno: 365 | Diskuse

Jaroslav Nedobitý

Odstřelovací puška SV-99, malorážka v rukách profesionálních “sniperů“

Píše se leden roku 2000. Druhá čečenská válka dosahuje svého krutého vrcholu. Ruské síly jsou blízko dobytí města Groznyj, které už několik týdnů obléhají. Město samotné je téměř srovnáno se zemí.

21.9.2017 v 10:04 | Karma článku: 18.41 | Přečteno: 794 | Diskuse
VIP
Počet článků 313 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 7314

Autorka knih, tlumočnice, barmanka, taxikářka na obou stranách silnice. Poslední vydané knížky: Levhartice (román), Beton (soubor povídek), Péra a perutě (můj první román v novém vydání), Postřehy z Londonistánu (blogokniha), Pečená zebra (román o černobílých vztazích v Česku). Na jařeo vyšlo nové vydání Slonů v soumraku (román o nerovné lásce starší Angličanky a mladého Senegalce). Na září se chystá fungl nové doplněné vydání tlusté blogoknihy -- Multikulti pindy jedný český mindy. Zrovna se pouštím do pokusu napsat novou knížku. Můžete mě kontaktovat na ivapekarkova@gmail.com



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.