V Anglii je tráva zelenější
Iva Pekárková
"Je ti 14? Už musíš souložit," řekl doktor
"Mám malér?" pípl dívčí hlásek v telefonu. "To nevím," řekla jsem podle pravdy. "Netuším, o co jde. Vím jen, že máš dnes ve čtyři schůzku tady na klinice. A už je čtvrt na pět. Čeká tu na tebe spousta lidí. Tak prosím tě přijď. -- Hlavu ti neutrhnou," dodala jsem honem, protože mým úkolem bylo přilákat klientku na schůzku, ne ji zaplašit.
Iva Pekárková
Utrhnout malinu? Vždyť nevím, kde byla! O sběračích a ne-sběračích
Chci ještě něco dodat k pondělnímu blogu o zákazech houbaření v Anglii. Kámoška mi totiž poslala odkaz na článek v Daily Mail, ve kterém se píše, že prý je zákaz sběru hub v mnoha lesích včetně Epping Forest v severozápadním Londýně, tom, který spousta mých známých tak miluje, přímým důsledkem "hord Východoevropanů", které pročesávají britské luhy a háje, veškeré houby vysbírají a prodají je gurmánským restauracím, takže v lesích nezůstane ani houbička.
Iva Pekárková
Střet mykokultur a jiné na houby věci
Jan Borovička, světoznámý (a k mé radosti i můj známý) mykolog, mi nedávno úžasně osvětlil situaci, pokud jde o vztah různých národů ke sběru hub. Je to prosté – existují mykofobní národy, jejichž zástupci bez povšimnutí projdou kolem výstavního exempláře hřibu, bedly vysoké či křemenáče a vůbec je nenapadne spojit si výšezmíněné houby s kulinářskými rozkošemi. A existují národy mykofilní, jejichž zástupci jsou ochotní si v neděli ráno přivstat a ještě za tmy se vypravit do lesa, jen aby jim nějaký houbařský mizera nevyfoukl holubinku nebo čirůvku. K mykofobním národům patří Angličané, Švédové, Norové, Američané, k mykofilním pak Italové, Francouzi, Němci a samozřejmě všichni Slované.
Iva Pekárková
Přispějte na Boha (Co si počít, když Všemohoucí žebrá)
Znám jeden vtip, který K. nemá rád, ale proti své vůli se mu směje. Sejdou se tři pastoři, jeden z Německa, druhý z Francie, třetí z Nigérie. Povídají si o tom, jak naloží s penězi, které každou neděli vyberou od kongregace. Jak poznají, kolik peněz patří jim a kolik Bohovi? "To je jednoduché," povídá Němec. "Já namaluju na zemi čáru, pak peníze vyhodím do vzduchu – a co spadne za čáru, je Bohovo, co spadne před ni, je mé."
Iva Pekárková
O před-ožírání a jednom malém zázraku
Říká se tomu před-ožírání (anglicky pre-loading) a je to fenomén v poslední době na britských ostrovech oblíbený. Spočívá v tom, že si v krámě zakoupíte laciný alkohol, tím se ještě doma podnapijete – a teprve pak vyrazíte do hospody chlastat.
Iva Pekárková
Naprším vám na karneval
Dnes K. dorazil z práce zmoklý jak slepice, ale šťastný jak blecha. "Šije a šije!" prohlásil česky slovy klasika a vítězně se šklebil. Byl přesvědčený, že jeho modlitby za déšť přispěly k neúspěchu třetího dne Nottinghillského karnevalu. Neúspěch se vnějškově projevuje tím, že na karneval dorazil jen zlomek lidí, co obyčejně, jen málokdo se v dešti stihl ožrat a zatím se ve zprávách neobjevila ani zmínka o rvačkách či přestřelkách, při nichž by někdo přišel k úhoně.
Iva Pekárková
Jednička a p-r-á-c-e (volné pokračování včerejšího Zloděje)
Všichni v domě jsme teď věděli, že Jednička ve sprostých krádežích prsty nemá. A Jednička rozkvetl. Když jsme ho potkali na chodbě, míval úsměv od ucha k uchu, všechny zdravil "Hello, sir, Hello, miss" a snažil se sekat dobrotu.
Iva Pekárková
Když máte v domě zloděje
17. ledna 2014. Takové normální ráno. K. odjel do odlehlé čtvrti Londýna, aby tam tlumočil z nigerijského jazyka, kterým nehovoří (což zvládal už po několik týdnů s nenucenou bravurou díky kombinaci lámané angličtiny, jakou se mluví na jihu státu Delta, a záviděníhodné empatie) a mě poslal do banky, ať vyberu tři stovky – odpoledne si měl přijít bytný pro nájem. Poslušně jsem šla vybrat z bankomatu – uvnitř v prostorách banky. Z příjemně tlusté hrsti bankovek, kterou mi mašinka vyplivla do dlaně, jsem oddělila dvacku, tu si dala do peněženky a zbytek, společně s K.-ovou kartičkou, strčila hluboko do kapsy batůžku a pečlivě zatáhla zip. V místním halal shopu jsem zakoupila pár ingrediencí na kozí gulášek, který má K. tak rád, příjemně si zasmlouvala s afghánskými prodavači a vrátila se domů. Oproti svému zvyku jsem nezamířila nejdřív k nám do pokoje a batůžek v něm nezamkla. Chtěla jsem dát maso do ledničky – a batůžek jsem odložila na mrazák svého manžela Jorubanky, který stojí uprostřed kuchyně pod oknem, zakrytý krajkovou dečkou, a tvoří lákavou odkladovou plochu.
Iva Pekárková
Jak anglická policie zatočila se zlodějkou z Čech
Mladá právnička stiskla pár knoflíků a na obrazovce se objevila holá zeď s masivními dveřmi. A nic víc.
Iva Pekárková
"Zabíjíš trávu?" (Tropičtí zahradníci v Anglii)
A musí to být dům se zahradou! Jedna z podmínek, které si K. a já klademe pokaždé, když si v Londýně hledáme další pokoj k pronajmutí. Zjistili jsme, že dovedeme být šťastní snad v každém pokoji, jakkoli malém, pokud nemáme spory s bytnými či sousedy – a pokud je kolem trochu zeleně.
Iva Pekárková
Ramadán mubárak? O Londýnu zmučeném hladem a žízní
Před pár dny jsem se zastavila ve Whitechapelu v... no, ve velkém obchodním řetězci, radši nebudu říkat, v kterém, pro případ, že je to žalovatelné. Nad obřím, snad padesát metrů dlouhým regálem visel obrovitý nápis RAMADAN MUBARAK a regál byl naplněný žrádlem. Kvalitním a neuvěřitelně laciným. Byl to hotový sen každé indické, pákistánské, středovýchodní i severoafrické kuchařinky. Desítky druhů rýže v baleních různých velikostí, desítky druhů čočky a kuskusu, mámivě vonné koření, které jste si, věřte tomu nebo ne, i v tomhle supermarketu mohli koupit na váhu, jako na nějaké indické tržnici. K tomu všemožná čatný, omáčky a jiné pochutiny, prostě nač si vzpomenete. Ani já jsem neodolala a zakoupila sedmilitrovou plechovku olivového oleje – stála sedm liber! Tak polovinu, možná třetinu toho, co normálně.
Iva Pekárková
Případ uklízečky Vifi – pokračování
Čtvrteční zasedání mělo podle plánu trvat půldruhé hodiny, ale protáhlo se skoro na čtyři. (Proto jsem taky už nestihla o něm podat zprávu na blogu.) Paní Vifi si opatřila advokátku – starší dámu, která celý život pracovala jako nezávislá sociální pracovnice a teď, když odešla na odpočinek, pomáhá zadarmo lidem, kteří ji potřebují.
Iva Pekárková
Případ uklízečky Vifi
"A pak Stephena Jonese bez varování štípla do hyždí, jejich spodní části, načež ho třikrát pleskla po hyždích, jejich horní části, a opakovala 'Ty rošťáku! Ty rošťáku!'" předčítala ředitelka monotónním, odměřeně komisním hlasem s nádechem tragédie. "Když se snažil utéci, Vifi běžela za ním, v ruce výhrůžně vztyčenou hadici od luxu, a volala: 'Já vím, že jsi zlobivý chlapeček, zlobivý chlapeček'."
Iva Pekárková
O rusácích, Angličanech a Evropské unii
Když se v horní kuchyni našeho domu (v té, kde já a K. nevaříme) objevila tmavohnědá šestinohá zvířátka různých velikostí a začalo jich rapidně přibývat, nezaradovala jsem se. To ne. Ale taky jsem v tom neviděla žádnou velkou tragédii.
Iva Pekárková
Papeženci, nebo mohamedáni? ...anebo gayové?
Byla to podivná "konference". Na jedné straně stolu seděla Amirova máma, dívka ze Slovenska, nanejvýš sedmnáctiletá, a její rodiče a teta. Na druhé Amirův tatínek, nanejvýš dvacetiletý, a tři generace jeho příbuzných, samé ženy – od babičky přes matku a dvě tety až po mladší sestru. V čele seděl nezávislý sociální pracovník, dreadatý chlapík z Barbadosu, a čtyři sociální pracovnice – dvě na každou rodinu. Na rohy stolu jsme se vmáčkly my dvě tlumočnice, jedna ze slovenštiny, druhá z arabštiny. Projednávalo se, komu připadne Amirek.
Iva Pekárková
Kdyby všechny národy směly své mizery deportovat,
... bylo by v Anglii dobře." Tohle vám poví Mama Jamajka, když se jí zeptáte, jestli má nějaké řešení na to, co vypadá jako čím dál tím hrůznější počty mladých lidí, kteří už léta nemají nic lepšího na práci, než postávat na ulici, kouřit skunk, na všechno kašlat a nemít žádný plán, čím se v životě živit (když teda nepočítáte drobnou kriminalitu a přesvědčení, že stačí dát dohromady jedno album s rapem a přes noc se z nich stanou milionáři).
Iva Pekárková
Mama Jamajka a ukradené kolo
"Okamžitě! Okamžitě to kolo vraťte! Okamžitě!" Běloch se snažil vypadat výhrůžně, ale moc se mu to nedařilo. Figuru by na to měl – byl nadprůměrně vysoký, podsaditý, měl ruce jako lopaty a na býčí šíji mu seděla vyholená hlava s výrazem naznačujícím, že když na to přijde, dokáže se pořádně porvat na fotbale. Ale ve formě evidentně nebyl: byl rudý, lapal po dechu a zdálo se, že zanedlouho začne slintat. I jinak se podobal zlému psu, uvázanému na řetěze. Zuřivě, bezmocně štěkal, ale kousnout, to se neodvážil. Ani opustit bezpečné teritorium. Stál na chodníku hlavní ulice v South Norwood, tři metry od kluků, nohama zarostlý do asfaltu – a celým tělem se nakláněl vpřed, jako by jim toužil zblízka vynadat, ječet jim rovnou do ksichtu, ale přistoupit k nim blíž se neodvážil. Úzká proluka mezi domy, prostor vymezený sloupem lucerny, roletou večerky, kde se prodává laciný chlast, postranní stěnou krámku Mamy Jamajky a vojensky šedozelenou bednou zalitou do betonu (jakých najdete v Londýně spoustu a nejspíš mají něco společného s údržbou komunikací), na které dva hoši seděli a další se o ni opírali – tenhle prostor patřil jim. Mladým budižkničemům vesměs karibského původu, kteří se ale narodili tady a mohli by mluvit "bílou" londýnskou angličtinou zrovna jako rozzuřený chlápek, ale oni si vybrali jakousi specifickou jiholondýnskou směsku toho, co je učili ve škole, toho, co odposlouchali z jamajské patois, a toho, o čem se domnívali, že tak mluví nefalšovaní homeboyové v amerických černošských ghettech. Většinou vůbec moc nemluvili. Postávali na té své placce betonu a asfaltu v džínách na půl žerdi a značkových teniskách, pohupovali se v rytmu muziky, kterou si pouštěli z iPodů do sluchátek (protože ze zkušenosti věděli, že kdyby si tady na ulici pustili rádio tak nahlas, jak to potřebují, za pár minut tu budou policajti), kouřili, popíjeli pivo a Red Bull z obchůdku dva metry od nich a omezovali se na občasné "Yeah, man," "Ya aw-rah?" a "Wassup?"
Iva Pekárková
Muslimky mají vždycky přednost
Chodím tam často – na kliniku nevládní organizace Marie Stopes International v Brixtonu, kde se dělají potraty. Teda jako tlumočnice, samozřejmě.
Iva Pekárková
Ještě k agenturám a nezaměstnancům. A jak to dopadlo s agenturou --
Sotva vyšel včerejší blog, ve kterém jsem popsala přístup dvou agentur, jedné tlumočnické, jedné nemovitostní, ke svým nezaměstnancům, zvonil mi telefon. Hádejte, kdo se mi ozval?
Iva Pekárková
Propasti a pasti Hory Zlata
Víte, co je to Hora Zlata? Jak jsem se nedávno dozvěděla, Číňané tak říkají Anglii (a pravděpodobně i Americe, Austrálii, Kanadě a všem ostatním zemím, o kterých se kdy doslechli, že se tam dá snadno přijít k penězům. Podle legend dokonce pouhou prací. Toho samozřejmě využívají všemožné živly z řad Angličanů (a taky Američanů, Australanů, Kanaďanů a tak dál), kteří do země pašují nadějeplné Číňany, za cenu deset až dvacet tisíc amerických dolarů za kus. Ti pak pracují prakticky zadarmo na farmách nebo v ilegálních fabrikách, leckdy mnoho let, dokud neumřou nebo je nechytí imigrační (to druhé je méně pravděpodobné). Tyhle dobrovolné otroky je radost pašovat: bývají malí a hubení, je překvapivé, kolik jedinců se vejde do bedny od pračky, a navíc jsou poslušní: ochotní riskovat život a udělat cokoli, aby se dostali na tu Horu Zlata.
předchozí | následující |
Počet článků 313 | Celková karma 0.00 | Průměrná čtenost 7498 |
Autorka knih, tlumočnice, barmanka, taxikářka na obou stranách silnice. Poslední vydané knížky: Levhartice (román), Beton (soubor povídek), Péra a perutě (můj první román v novém vydání), Postřehy z Londonistánu (blogokniha), Pečená zebra (román o černobílých vztazích v Česku). Na jařeo vyšlo nové vydání Slonů v soumraku (román o nerovné lásce starší Angličanky a mladého Senegalce). Na září se chystá fungl nové doplněné vydání tlusté blogoknihy -- Multikulti pindy jedný český mindy. Zrovna se pouštím do pokusu napsat novou knížku. Můžete mě kontaktovat na ivapekarkova@gmail.com